Viaje al Norte (Výlet na sever / The North Trip)

Den 0 – 20. května (sobota)

Ne, neupsala jsem se. Ano, chtěla jsem napsat nulu. Chystám se psát o nultém dni našeho výletu. Co si přestavuji pod takovým pojmem „nultý den“? Proč se zase chovám zvláštně? Asi vás to překvapí, ale nejsem divná (nebo alespoň ne víc než obvykle). Jen jsem líná.

Dnes se konal meeting našeho distriktu v městečku Quilmes, které se nachází asi 2 hodiny od Lujánu a jen 30 minut od La Platy. Náš výlet začíná zítra a odjíždíme z La Platy. A tak mi přišlo logické jet z meetingu přímo do La Platy namísto toho, abych se vracela do Lujánu a vykonala prakticky tu samou cestu dvakrát (respektive čtyřikrát) za dva dny. Proto pro mě technicky vzato výlet začal už dnes, protože se domů nevrátím až do jeho konce.

Měli jsme se potkat v 8:00 před naším Rotary klubem. Tatínek mě tam zavezl v 7:50 a ve stejnou dobu dorazil i Nacho s maminkou. Minibus přijel v 8:05. Můj kancelor spolu s italskou delegací, účastníky nějakého Rotary projektu, se objevil v 8:45. Na zbývajícího Itala jsme čekali dalších 10 minut. Chvíli po deváté (právě když quilmeský meeting začínal), jsme konečně nasedli do minibusu a jeli jsme vyzvednout poslední Italku. Pak jsme konečně vyrazili na cestu. Myslím, že stojí za zmínku, že tady již začal podzim, a tak je tu poměrně chladno, a to především ráno. A tak jsme s Nachem málem přimrzli k chodníku, než se všichni shromáždili. Hra „Nebuď jako maminka a babička a neonemocni v průběhu výletu“ začíná!

Do Quilmesu jsme dorazili téměř s dvouhodinovým zpožděním, a tak jsme nestihli snídani. Což jsou špatné zprávy. Teď přicházejí zprávy dobré: zjistila jsem, že rozumím italštině. Ne všechno, pochopitelně, ale pochytím, o čem se Italové baví a dokonce s nimi zvládnu vézt i jednoduchou konverzaci.

Jako vždycky jsem se těšila, až uvidím svou výměnnou rodinu. A taky všechny Outboundy. Všichni jsme na sobě měli saka a dostali jsme obrovské jmenovky, a tak jsme vypadali opravdu dobře. Meeting sám o sobě nebyl příliš záživný. Dalo by se dokonce říct, že byl neskonale nudný. Ale reprezentovali jsme své země, jak se sluší a patří (až na to, že jsme na sebe dělali různé obličeje). O hodinu později, než bylo v plánu, jsme dostali oběd. Byl výborný (a já jsem byla hladová, protože jsem zmeškala snídani). Po jídle nastala zajímavější část meetingu – byli jsme jí totiž my. Vyšli jsme na pódium a představili jsme se – řekli jsme, jak se jmenujeme, odkud jsme, jaký je náš host klub, a mohli jsme přidat nějakou poznámku či vzkaz Outboundům. Pak se stalo něco neočekávaného a mírně podpásového. Proběhla prezentace fotek z našich výměnných životů, především z Výletu na jih. Na tohle jsme nebyli psychicky připravení! A aby toho nebylo málo, Rotariáni mě nejspíš sledují na Instagramu, protože se objevila spousta mých fotek (z nichž by většina neměla být ukazována veřejně).

Po této části programu nám bylo dovoleno nenápadně se vytratit do vstupní haly, kde jsme se pustili do další z řady typických výměnných činností: podepisování vlajek. Bylo to opravdu krásné, protože každý psal láskyplné vzkazy, ale také smutné, protože jsme věděli, že už se všichni dohromady nikdy nesejdeme. Nebyla bych to já, kdyby se mi něco nepěkného nepřihodilo. Přehlédla jsme vodu rozlitou po stole a položila jsem svou vlajku přímo do ní. A tak jsem přišla o několik vzkazů, které se rozpily. Nejdřív jsem byla opravdu smutná a nazlobená sama na sebe, ale pak jsme se rozhodla, že na tom vlastně nezáleží, že je text nečitelný, protože tam určitě sálo něco krásného a že mě má autor rád bez ohledu na to, co se přihodilo s několika větami na vlajce.

Také jsme se pokusila koupit si na poslední chvíli nějaké kamarády, a tak jsem rozdávala cookies (Very, ještě jednou děkuju za recept), odznáčky, a dokonce i mé vizitky. (Legrační příběh: balík od mého táty, ve kterém se nacházely i jmenovky, ke mně nikdy nedorazil, třebaže byl odeslán již v lednu, a tak jsem se smířila s jejich ztrátou. Avšak před dvěma dny jsem náhodou zjistila, že můj host tatínek spoluvlastní (nebo tak něco) tiskařskou firmu a nabídl se mi, že mi může cokoli vytisknout, kdybych to někdy potřebovala. A tak jsem jeho laskavé nabídky využila a nyní se pyšním stovkou vizitek.)

Meeting trval skoro o dvě hodiny víc, než měl. Nám to ale moc nevadilo, protože jsme byli se svými výměnnými kamarády, měli jsme s sebou truco karty a ukradli jsme pár banánů. Pak jsme nasedli do auta, kupodivu jsem nikde nezapomněla svůj obrovský, ale poloprázdný kufr, a vyrazili jsme směr La Plata. Měli jsme obrovské štěstí, protože když jsme jeli po dálnici, proběhl kolem nás v opačném směru kůň. Málem jsme ho srazili! Kromě tohoto dramatického okamžiku jsme však do La Platy dorazili bez potíží. Zabydlela jsem se u Tabey (překvapivě) a její host maminka nás už očekávala. Opravdu mě překvapila, protože první, co mi řekla, bylo: loni tu bydlela holka z Česka. Byla to host maminka Lucky z mého distriktu, s níž jsem se bavila, když jsem se připravovala na výměnu.

Vypili jsme několik maté a pak jsme šli na večeři k Nilsovi, kde už na nás čekali ostatní výměnní studenti – Šárka, Margot, Evan a Kelly. Nils minulý týden slavil narozeniny, a tak jsme mu zazpívali narozeninovou písničku – nejdřív španělsky a pak ve všech našich jazycích najednou. A dostali jsme kousek dortu.

Po návratu domů jsem byla tak unavená, že jsem se osprchovala a okamžitě jsem usnula – s rozsvíceným světlem, puštěnou hudbou a bez peřiny. Tabea však byla tak hodná, že mě přikryla, a tak mi nebyla zima. Proč jsem byla tak unavená, když jsem dnes skoro nic nedělala? No, pořád jsem ještě dítě. Nepochybně. Včera jsem totiž nespala. Tak jsem se na nadcházející výlet těšila, že jsem nemohla usnout a jen jsem kontrolovala mobil, abych viděla, jak čas letí. Tohle už se mi nějakou dobu nepřihodilo. Ale teď aspoň vím, že mé dětství není zatím zcela ztraceno.

Day 0 – 20^th May (Saturday)
No, I didn't make a mistake. Yeah, I really wanted to say zero. I'm gonna write about the zeroth day of our trip. What's a zeroth day? Why am I being weird again? Well, in fact, I'm not being awkward (or at least not more than usually). I'm just being lazy. 
Today we had a district meeting in Quilmes which is a neither small, nor big city 2 hours far from Luján, 30 minutes far from La Plata. Since our trip starts tomorrow and we're leaving from La Plata, it seemed to me like a rational solutions to go from the meeting to La Plata, instead of returning back to Luján and make basically the same journey twice (or in fact four times) in two days. So technically, my trip began today, because I'm not coming back home until its end.
We we're supposed to meet at 8 am in front of the Rotary club. My dad and I arrived at 7:50, as well as Nacho with mum. Our van arrived at 8:05. My counselor Carlos and Italians, participants of some Rotary project, arrived at 8:45. We waited for another Italian for another 10 minutes. After 9 am (when the meeting in Quilmes started) we finally got on the van and we went to pick up an Italian woman. Then we finally left for the meeting. Just to mention: autumn has finally begun and it's pretty cold here, especially in the morning. So Nacho and I were almost frozen by the time everyone finally gathered. The game "Don't be like you mum and grandma and don't get ill during the trip" begins!
We arrived to Quilmes almost two hours later so we missed the breakfast. These are the bad news. Good news: I discovered that I understand Italian. Of course, I don't understand it 100% but I get what they are talking about and I'm even able to have a basic conversation. 
As always, I was really excited to meet my exchange family. And all of the Outbounds. We all were wearing our blazers and we got huge name tags so we looked really cool. The meeting itself wasn't that great. Actually, it was really boring. But we were representing our countries properly (except for making silly faces at each other). An hour later than was planned we finally got our lunch. It was delicious (and I was really hungry because of the missed breakfast). After the lunch, a more interesting part of the meeting came, because we were a part of it. We went on the podium and presented ourselves - we said our name, our home country, our host club and we could add a message for the Outbounds. Then something really unexpected and slightly unfair happened. They showed many photos from our exchange lives and especially from the South trip. We weren't emotionally prepared for that! Plus someone from Rotary apparently follows me on Instagram because many photos of me were shown (most of them shouldn't have been demonstrated publicly). 
When this part was over we were allowed to leave the main hall and start doing another typical exchange thing: signing our flags. It was really nice because everyone was writing lovely messages, but it was also kinda heart-breaking because we knew that we'd never again meet all together. It wouldn't be me if some disaster didn't happen to me. I overlooked some water split on the table and placed my flag right into it. You can probably image what happened to a text written by a black marker when in contact with water. So yeah, I lost some of the messages. At first I was really sad and mad at myself but then I decided that it doesn't matter that I can't actually read the text because I'm sure it was something heart-warming and that the person likes me no matter what has happened to some words on a flag.
I also tried to buy some friends so I was dealing cookies (thank you again for the recipe, Veru), my pins, and even my name cards (Funny story: the package with name cards that my dad sent me in January never arrived so I got reconciled lost. But two days ago, I discovered by a choice that my host dads is a part-owner (or something like that) of a printing office and he offered me that he can imprint me something if I ever need it. So I took advantage of his generous offer and now I have 100 new name cards.)
The meeting finished almost two hours later than it was supposed to end but we didn't care much because we were with our exchange buddies, we had truco cards, and we stole some bananas. Then we finally got on a car, surprisingly, I didn't forget my really huge but half empty suitcase anywhere and we left for La Plata. We were extremely lucky, because as we were driving on the highway, a horse ran past our car in the opposite direction and we almost hit it! Despite this dramatic moment, we arrived ​to La Plata without other problems. I stayed in the house of Tabea (surprisingly) and her mum had been awaiting me. She really surprised me because the first thing she told me was: a Czech girl was living at my house last year. She's the host mum of Lucka who's from my Czech district and with whom I'd been talking while preparing for my exchanges.
We drank some mate and then we went to Nils' house to have dinner with other exchange students - Šárka, Margot, Evan, and Kelly. It was Nils' birthday last week so we sang him the birthday song - first in Spanish and then in all our languages at once. And we got a piece of cake. 
When we returned home, I was so tired that I took a shower and fell asleep immediately - with lights and music on and without the blanket. But Tabea was so nice that she covered me with one so I wasn't cold. Why was I so tired when I didn't really do anything today? Well, I still am I child. Undoubtedly. Because I didn't sleep yesterday. I was so excited for the upcoming trip that I wasn't able to fall asleep and I just kept checking my phone to see how time was flying. I haven't done this in a while. But now I know that my childhood isn't lost yet.

Den 1 – 22. května (neděle)

S Tabeou jsme vstaly o půl deváté a pomohla jsem jí s balením. Po snídani jsme shromáždily všechny naše věci, včetně dvou polštářů a obří deky. Tabeina maminka nás zavezla na místo určení. Téměř všichni dorazili načas, a tak jsme se mohli v klidu pozdravit. Opravdu jsme se těšili, až se dostaneme do autobusu, a když se nám k tomu naskytla příležitost, Tabea, Šárka, Chari a já jsme si pro sebe zabraly ta nejlepší místa – ve předu. Cestujeme totiž dvoupatrovým autobusem, a tak máme perfektní výhled. Po cvíli jsme zastavili, abychom se naobědvali na benzinové pumpě. Se Šárkou jsme si rozdělily dva druhy sendvičů s kuřecím masem a salátem/rukolou. Vezmeme-li v potaz, že to byly obyčejné sendviče z benzínky, můžeme je nazvat opravdu chutnými. Potom jsme pokračovali v cestě, dokud jsme nedorazili do města Tandil, kde se k nám přidala skupina z druhého distriktu. Všichni vypadají sympaticky. A je tu další holka ze Slovenska – Kika. A jeden z kluků s sebou má kytaru. Tenhle výlet bude výborný.

Večer jsme zastavili v malém městečku a zamířili jsme přímo do restaurace. Dostali jsme na výběr mezi ravioly a řízkem. Po zkušenosti z Výletu na jih jsme se rozhodla pro ravioly. Po jídle jsme se vrátili do autobusu, kde jsme strávili noc.

Day 1 – 21^st May (Sunday)
We got up at 8:30 and I helped Tabea finish the packing. After breakfast we gathered all our stuff including two pillows and a huge blanket. Tabea's mum gave us a ride to the meeting point. Almost everyone was on time so we had plenty of time to greet each other. We were really excited to hop on bus and when we finally got the opportunity to do so Tabea, Šárka, Chari, and I robbed the best seats - the front ones (we're traveling by a double decker so we have an amazing view). After a while we stopped to have lunch at a petrol station. Šárka and I shared two kinds of sandwiches with chicken and lettuce/rucola. Considering the fact, that they we're just random sandwiches they were pretty yummy. Then we continued with travelling until we reached a city called Tandil where the group from another district joined us. They seem really nice. And there's another girl from Slovakia Kika. And one guy brought a guitar. This is gonna be an awesome trip.
At the evening we stopped in a small town and went to restaurant there. We could choose between milanesas and pasta. After the experience from the South trip, I went for pasta. When we were done with our dinner we returned to bus to spend the night by travelling.

Den 2 – 22. května (pondělí)

Musím říct, že tentokrát jsem se moc dobře nevyspala, třebaže jsem seděla na předním sedadle, které je pohodlnější a poskytuje více prostoru pro nohy. Některé z cest byly uzavřené nebo se právě rekonstruovaly, a tak jsme do města San Rafael přijeli později, než bylo v plánu – okolo 10:30. V hotelu jsme se nasnídali a užili jsme si horkou sprchu. Pak jsme se trochu socializovali s našimi souputníky. Koupili jsme si oběd v místním kiosku – s Tabeou a Evou jsme sdílely výbornou chlebovou placku plněnou sýrem, šunkou a vajíčkem.

Odpoledne jsme navštívili místní nejstarší vinici zvanou La Aveja. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o výrobě vína a vyzkoušeli jsme hroznovou šťávu. Potom jsme se zastavili v obchodě s produkty domácí výroby a ochutnali jsme vynikající alfajores, dulce de leche a pomazánku z oliv a sušených rajčat. Následně jsme šli na prohlídku města a zjistili jsme, že je opravdu pěkné.

Večer nás přišla navštívit naše kamarádka Tina, s níž jsme se seznámili během Výletu na jih. Bylo skvělé se s ní opět shledat! Také jsme pokračovali ve sbližování se s lidmi z druhého distriktu, snažili jsme se zapamatovat si jejich jména, vyměňovali jsme si s nimi odznáčky a vizitky. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula, sotva jsem dolehla na postel.

Day 2 – 22^nd May (Monday)
I have to admit that this time I didn't sleep very well although I was sitting on the front seat which is more comfortable and has more space for legs. Some of the roads were closed or under reconstruction so we arrived to San Rafael later than was planned - about 10:30. We had breakfast in our hotel and we enjoyed hot shower. Then we socialised a little with our new exchange friends. We bought a lunch in local kiosk - with Tabea and Eva we shared a delicious bread filled with cheese, ham and egg. 
In the afternoon we visited the oldest wine yard in the province called La Aveja. We learnt much about the process of making wine and we tried grape juice. Then we went to a shop with homemade stuff and we tried delicious alfajores, dulce de leche and a spread of olives​and dried tomatoes. Afterwards, we went on a city tour. San Rafael is a really nice city.
In the evening, our friend Tina from the South trip came visit us. It was so great to meet her! And we also kept getting to know the people from the other district, trying to remember their names, exchanging pins and name cards. I was so tired that I fell asleep as soon as I got to the bed.

Den 3 – 23. května (úterý)

Probudila mě… Zima? To mě zaskočilo. Divíte se, co se stalo? Já jsem na tom byla stejně. Ale řešení záhady se naskytlo téměř okamžitě. Danja, se kterou jsem sdílela pokoj, byla včera stejně unavená jako já a obě dvě jsme zapomněly zapnout topení. A tak jsem si alespoň dopřála horkou sprchu pro zahřátí. Po snídani jsme nasedli do autobusu, který nás zavezl do Kordiler, a to na místo zvané Valla Grande. Je to turistické středisko v srdci přírody. Rozdělili jsme se do dvou skupin, ta naše začala s přejezdem na laně – taková ta aktivita, kdy vyfasujete horolezecký postroj se slušivou helmou a jste karabinou spojení s lanem, po kterém se svezete. Bylo to vynikající. A výhled byl naprosto okouzlující! Když jsme přežili, naobědvali jsme se v místní restauraci. Kvůli kordilerské přirážce jsme se s Tabeou domluvily, že se podělíme o jeden sendvič s řízkem. Stejně byl obrovský. Po jídle jsme vystoupali k přehradě. Výšlap stál za to, protože se nám naskytl výhled na celé údolí. Skvělé!

 Na zpáteční cestě jsme se zastavili v rodinné farmě, kde jsme se seznámili s celou řadou domácích zvířat (i živou verzi Pana Prasete) a naučili jsme se jména ovocných stromů. Bylo nám vysvětleno, jak se tam suší ovoce, a mohli jsme ochutnat sušené švestky, které mi připomněly domov a maminku (a nekonečné peckování). Potom jsem zjistila, že marmeláda se v Argentině vaří úplně stejně jako v Česku. Nejlepší však, nečekaně, byla ochutnávka všech možných i nemožných druhů sušeného ovoce.

Večer a námi opět přišla Tina. A tentokrát se k ní připojil i Filip! To bylo skvělé! Vytvořili jsme slovensko-českou skupinku a vychutnávali jsme si, že po takové době můžeme mluvit našimi jazyky. A že jsme spolu. Byla jsem opravdu šťastná, protože ostatním nevadilo, že jsem technicky vzato z jiné země. Jsou prostě úžasní. Napsali jsme Filipovi vzkazy na vlajku a on udělal to samé s našimi. A stejně tak i Tina. Strávili jsme společně celý večer a loučení bylo obtížné. Ale určitě se zase potkáme – na Slovensku nebo v Česku.

Day 3 - 23rd May (Tuesday)
I was woken by... Cold? That really surprised me. But it was right. Are you wondering what happened? So was I. But I found the answer almost immediately. Danja, with whom I shared the room, and I were so tired yesterday that we forgot to turn on the air-conditioning system! So I took a shower to warm me up a little. After breakfast we got on the bus and we went to the Cordillera Mountains to a place called Valla Grande. It's a touristic resort in the pure nature. We got divided into two groups. Our group start with zip line. It was hilarious. And the view was stunning! When we survived, we went to restaurant to have lunch. The prices were really high so Tabea and I decided to share one sandwich with milanesa. It was big anyways. After the meal we went for a short walk to a dam. When we climbed up there, we saw all the volley above us. It was fantastic!
On our way back we stopped in a family farm where we saw many animals (even a living version of Señor Cerdo) and fruit trees. The process of making dried fruits was explained to us and we could try dried plums which really reminded me of home and mum. Then I discovered that the way marmalade is cooked in Argentina and in the Czech Republic is absolutely the same. But the best part, of course, was the degustation of various kinds of dried fruits. 
In the evening, Tina came again. And Filip arrived as well! That was really awesome! We made a slovak-czech group and we all really enjoyed speaking our languages. And each other’s company. I was really glad that the others didn't mind that in fact I'm from another country. They're just awesome. We signed Filip's flag and he signed ours, as well as Tina. We spent all evening together and it was really hard to say goodbye. But we'll definitely meet again - in Slovakia or in the Czech Republic.

Den 4 – 24. května (středa)

Tentokrát mě probudilo… Horko? Ano, dopustili jsme se další chyby. Včera jsme zapnuli topení a nastavili ho na 24 °C. Horký vzduch však proudil přímo na nás a nechtělo se nám takto spát, a tak jsme se domluvili, že teplotu na chvíli nastavíme na 26 °C a topení vypneme, než půjdeme spát. Asi si domyslíte, co se stalo. Usnuli jsme se zapnutým topením.

Vstali jsme celkem brzy, nasnídali se a nasedli do autobusu. Po tříhodinové jízdě jsme dorazili do Mendozy, hlavního města provincie Mendoza. Nejprve jsme si prohlédli město, a tak jsme opět dostali možnost spatřit krásné náměstí, které jsme si pamatovali z Výletu na jih, projeli jsme největším parkem v Argentině, zahlédli jsme radnici… Potom jsme zastavili v centru a šli jsme na prohlídku továrny na čokoládu. Budu k vám upřímná a prozradím vám, že z výkladu si toho příliš mnoho nepamatujeme, protože jsme byli fascinováni všudypřítomnými dobrotami a vidinou blížící se ochutnávky. Když konečně nastala její chvíle, vrhli jsme se na všechny druhy čokolády. Byla dobrá, ale všichni jsme se shodli na tom, že jsme už jedli lepší.

Čokoláda nás vcelku zasytila, a tak jsme si koupili lehký a poměrně zdravý oběd – jogurt a housku. Najedli jsme se na ulici, seděli jsme na lavičce, obklopeni toulavými, ale vybíravými psy, kteří opovrhli naším chlebem.

Opět jsme nasedli do autobusu a cestovali jsme další tři hodiny. Kolem 17 hodin jsme dorazili do města zvaného San Juan. Zastavili jsme u náměstí, kde jsme konečně dostali rozchod, a mohli jsme se sami porozhlédnout po okolí. Zjistili jsme, že jsme tak argentinisovaní, že se neobejdeme bez maté. A tak jsme si koupili nejlevnější termosku, bombillu (speciální kovové brčko) a samotné maté (jakože sušenou rostlinu). Naštěstí si Tabea už stihla koupit nové maté (jakože ten hrneček) a byla ochotná ho sdílet. Po pár drobných problémech s komunikací a s argentinskými autobusy jsem se konečně potkala s někým z mé milované domoviny. Lucka, která je tu na výměně s AFS, se se mnou přišla setkat a seznámit. Bylo strašně zvláštní a strašně super slyšet po tak dlouhé době češtinu! (Ačkoli je pražskou, nikoli čistou moravskou verzi…) Náhodou jsme potkali Lucčina italského výměnného kamaráda, který se okamžitě dal do řeči s našimi Italkami. Bohužel jsme venku nemohli zůstat déle, a tak jsme se aspoň všichni společně vyfotili. Poprvé jsem českou vlajku nedržela sama.

Náš hotel nebyl zrovna luxusní, ale jedna noc se v něm dala přečkat. Měla jsem sdílet pokoj s Renatinhou z Brazílie a Gabi z USA, ale sotva jsme v našem pokoji zapnuly světlo, vyhodily jsme pojistky v celém patře. A tak jsme se musely stěhovat a mně se nějak podařilo domluvit, že jsem spala na pokoji s Tabeou. Večer byl ve znamení mezinárodních znovushledání – Johanna, Maud a Lola, s nimiž jsme se seznámili na Výletu na jih, nás navštívily a přišla i Lucka s klukem z Itálie a s holkou z Francie. Moc jsme si to užili! Mluvili jsme nejrůznějšími jazyky (a měnili je uprostřed věty), sdíleli jsme zážitky a zkušenosti, pili maté, poslouchali písničky… Loučení bylo těžké.

Po večeři jsme hráli karty. Nejdřív jsme jen tak pro zábavu hrály s Tabeou, ale pak jsme vyzvali Nilse s Margot na turnaj v trucu. Byla to skvělá hra a moc jsme si ji užili – hráli jsme naši nejoblíbenější argentinskou karetní hru, pili maté, poslouchali hudbu, vtipkovali s našimi blízkými kamarády… Bylo to prostě úžasné a já jen doufám, že zažijeme víc nocí, jako byla tato.

Day 4 – 24^th May (Wednesday)
This time I was woken by... Heat? Yeah, we made another mistake. Yesterday we turned on the air condition and set it on 24 °C. But the hot air was blowing straight to us and we didn't want to sleep like that so we decided to set it on 26 °C for a while and then turn it off. You can guess what happened. Yes, we fell asleep while the air condition was on.
We got up quite soon, ate breakfast and got on the bus. After three hours ride we arrived to the city of Mendoza, the capital of the province. Firstly, we went on a city tour so we saw the beautiful main square we remembered from the South trip, we drove through the biggest park in Argentina, which is really nice, we saw the city hall... Then we stopped in the center and we went on an excursion to a chocolate factory. To be honest, we didn't pay much attention to all the information about the process of making chocolate because we were really excited about the following part - the degustation. We all tried plenty kinds of chocolate. It was great but we've agreed on the fact that we'd eaten better.
We were fairly full so we bought a light and kinda healthy lunch - yogurt with bread. We ate it in the street, sitting on a bench, surrounded by abandoned, but picky dogs that didn't like the bread.
We got on bus again and rode for another three hours. About 5 pm we arrived to the city called San Juan. We stopped on the main square and we finally had free time to wander around a little. We've discovered that we're terribly argentinisied and that we do miss mate. So we bought a cheap thermo, bombilla (metal straw), and yerba. Luckily, Tabea had already bought a mate (like the cup) and was willing to share it. After some troubles with communication and Argentinian buses I finally met someone from my lovely country. Lucka, who's on exchange with AFS, came visit me! It was so weird and so cool to hear Czech! (Though she's from Prague so it wasn't the pure Moravian version...) By choice we met her Italian friend who immediately started talking with our Italians. Sadly, we couldn't stay longer but at least we took some photos together. For the first time I wasn't holding the Czech flag alone.
Our hotel was nothing extra but good enough for a one night stay. I was supposed to share room with Renathina from Brazil and Gabi from the USA but the electricity in our room went off as soon as we turned on the lights. So we had to change rooms and I managed to arrange that we shared a room with Tabea. The evening was truly international and full of reunions - Johanna, Maud and Lola, who became our friends during the South trip and who live in this city, visited us and Lucka arrived with the Italian guy and with a girl from France. We had such a good time! Speaking in different languages (changing them in the middle of the sentence), sharing our experience, drinking mate, listening to music... Saying goodbye was tough. 
After dinner we played cards. At first we were just randomly playing but then Tabea and I dared Nils with Margot to play truco with us. It was a wonderful game and we were enjoying it so much - playing our favourite Argentinian game, drinking mate, listening to music, joking with our close friends... It was just awesome and I really hope for more nights like this.

Den 5 – 25. května (čtvrtek)

Zjevně mám nějaký osobní problém s topením, protože v našem pokoji bylo opět vedro. Ale alespoň nám nevadilo se ráno osprchovat. Zvládli jsme to rychle a na snídani jsme přišli včas. A požádali jsme horkou vodu do naší nové termosky.

Polovinu dne jsme strávili v autobuse, kde jsme se dokonce i naobědvali. Odpoledne jsme dorazili do Parque National Talampaya. Nejdříve jsme navštívili malý dinopark, který nás, upřímně řečeno, příliš neuchvátil. Poté jsme nasedli do tří minibusů a ty nás zavezly do národního parku. Výhled byl naprosto ohromující. Byli jsme obklopeni obrovskými oranžovočervenými horami. Udělali jsme pět zastávek na těch nejkrásnějších místech, abychom se o nich něco dozvěděli a mohli si je nafotit.

Cestou do hotelu nás překvapilo, jak krásná je krajina, kterou projíždíme. Hotel byl totiž doslovně uprostřed ničeho. Sdílela jsme bungalov se Šárkou a s Danjou. Tvořily ho dva dvoulůžkové pokoje oddělené chodbou. To znamenalo, že jedna z nás měla spát sama. To jsme nemohly dopustit, a tak jsme se vzepřely našemu osudu a přestěhovaly jednu z postelí do většího ze dvou pokojů, kde jsme vytvořily jednu obrovskou postel. Byla jsem opravdu ráda, že nám tu tekla teplá voda, protože jsem se necítila zrovna nejlépe. Byla jsem hrozně unavená, začínalo mě bolet v krku… Ale rozhodla jsem se všechny tyto symptomy ignorovat, protože jsem odmítala být nemocná na dvou ze dvou výletů.

Po večeři jsme bojovali s topením, protože v našem bungalovu bylo chladněji, než by se nám zamlouvalo, ale nezvítězili jsme a báli jsme se někoho z hotelu požádat o pomoc, protože jsme se obávali, že by se jim nezamlouvalo, jak jsme jejich bungalov zrenovovali. Zůstali jsme vzhůru dlouho do noci, povídali jsme si a snažili se ignorovat znepokojující zimu.

Day 5 – 25^th May (Thursday)
Apparently, I just do have problems with room temperature because our room was terribly hot again. But at least we didn't mind taking shower in the morning. We managed to do so quickly and we were on breakfast on time. And we asked for hot water for our new thermo. 
We spent half of the day on bus, we even had lunch there. In the afternoon we arrived to Parque Nacional Talampaya. At first we visited a small Dinopark but to be honest, we weren't very impressed. Then we got on three vans and entered the park. The view was amazing! We were surrounded by huge mountains of orangish red colours. We made five stops at the most beautiful places to learn something about them and to take some photos. 
On our way to the hotel we were amazed by wonderful surroundings. The hotel was literally in the middle of nowhere. I shared a bungalow with Šárka and Danja. There were two separated rooms, each of them with two beds. That meant that someone of us was supposed to sleep alone. We didn't accept our destiny and we moved one of the beds to the bigger room where we created one big bed. 
I was really glad that we had hot water for showering because I wasn't feeling really well. I was really tired, I was getting a sore throat... But I decided to ignore it because I denied being ill 2/2 trips. 
After dinner with fought the air condition because the bungalow was really cold, but we didn't succeed and we couldn't ask for help anyone from the hotel because we were afraid that they'd enter the room and discover our rearrangement. We stayed up late because we were busy talking and we trying to ignore the unsettling cold.

Den 6 – 26. května (pátek)

Vstali jsme brzy a po snídani jsme nasedli do autobusu, který nás zavezl na místo zvané Valle de la Luna. Ve třech dodávkách jsme se vydali na exkurzi. To, co leželo před námi, bylo naprosto neuvěřitelné. V průběhu prohlídky jsme pětkrát zastavili, abychom mohli náležitě ocenit krásu tohoto místa. Měli jsme před očima historii samotné Země. Obklopovaly nás horniny z druhohor. Horniny, po kterých se procházeli dinosauři. Bylo to neuvěřitelné. A nepochopitelné. Až jsme zpochybňovali průvodcům výklad.

Zastavili jsme se v malém městě, kde jsme si koupili oběd v ještě menším obchodě. Po cestě jsme si udělali pauzu na vyhlídce Cuesta de Mirada, kde se pod námi otevřel nádherný výhled na hory i do údolí. Jak jsme se blížili k městečku Aimogasta, začaly se před námi objevovat malé domky. A v té chvíli jsem poprvé začala přemýšlet o životě v této části země. A ještě jsem nepřestala. Těžko si dovedu představit život v místě, jako je toto. Uprostřed hor, daleko ode všeho a ode všech. A ty domky – nejsou tím, co si představíte pod pojmem „domek“. Jsou to chaloupky, chatrče. A to opravdu malé.

Po příjezdu do Aimgasty jsme si prohlédli historický důl. v porovnání s těmi, které jsem navštívila v Česku a na Slovensku se může jít zahrabat (za tento vtip jsem na sebe náležitě hrdá). Potom jsme vyšplhali na nejvyšší místo ve městě, kde stojí socha Krista. Připadali jsme si jako v Riu de Janeiru.

Náš hotel nebyl z těch nejluxusnějších, ale alespoň jsem si stihla vyměnit pokoj se Zofií, a tak jsem opět spala s Tabeou. Poté jsme prozkoumali centrum města. Bylo malé, ale velmi pěkné.

Po večeři jsme se rozloučili s jednou z našich průvodkyň, Chechu, která se musela vrátit zpět do Buenos Aires.

Day 6 – 26^th May (Friday)
We got up soon and after breakfast we got on bus which took us to Valle de la Luna. We hopped on three vans and the excursion began. The place was just incredible! We made five stops to appreciate and enjoy the beauty of this place. The history of the Earth was laying right in front of us. Our surroundings were from the era of the dinosaurs. It was unbelievable. I literally couldn't believe my eyes. And the commentary of the tourist guide.
We stopped in a small city where we bought lunches in even a smaller supermarket. During the journey we made a stop at Cuesta de Miranda - a place with a wonderful view where we took nice photos. As we were approaching the city Aimogasta, small houses began to appear. And in that moment I've started thinking about the live in this place for the very first time. And I haven't stopped yet. I can't barely ​imagine living in a place like this. Surrounded by mountains, far away from everything and everyone. And the houses - they're not the typical thing that comes to your mind when the word "house" is said. They're more like cottages. Really small ones.
When we arrived​ to Aimogasta we went to see a historical mine. I have to admit that in comparison with the ones I've visited in the Czech Republic and Slovakia this one didn't really catch my attention. 
Then we went to the highest point of the city where the statue of Jesus is located. We felt like in Rio de Janeiro.
Our hotel wasn't really posh but at least I managed to switch rooms with Zofia so I slept with Tabea. Afterwards we went to explore the city center. It was quite small but really nice.
After dinner we said goodbye to our coordinator and tourist guide Chechu who had to return back home.

Den 7 – 27. května (sobota) – 9 měsíců v Argentině!

Po snídani jsme opět usedli do našeho starého dobrého autobusu (s každým dnem se zvětšující prasklinou na čelním skle) a pokračovali jsme v cestě. Zastavili jsme se v kostelíku San Pedra. Byl moc pěkný a načerpali jsme jeho klidnou atmosféru. Poté jsme dojeli až do Fiambaly, kde jsme navštívili přírodní termální lázně. Fiambala je opravdu malá vesnice s malinkým obchůdkem, který po našem obědovém nákupu zůstal prakticky prázdný. Cesta k lázním byla strmá, úzká a klikatá. A aby toho nebylo málo, na její části probíhala etapa běžeckého závodu (Další dobrý vtípek, ne?), který se tu dnes konal. A tak jsme museli chvíli čekat, než jsme mohli projet. V mezičase jsme si vyměňovaly horní díly plavek a zkoušely, které nám nejvíc sluší.

Autobus nás zanechal v polovině cesty a zbytek jsme museli zvládnout po svých. Nebylo to zas tak jednoduché, jak se může zdát, protože kopec to byl opravdu příkrý, a navíc jsme byli ve vysoké nadmořské výšce. Zvládli jsme to však a s neskonalým obdivem jsme vzhlíželi k účastníkům a účastnicím běžeckého závodu na 50 km.

Rychle jsme se převlékli, protože jsme se už těšili do horké vody. Před námi se nacházela řada bazénků s vodou o různých teplotách. Bohužel jsem si je nemohla užít všechny, protože při nějakých 42 °C se mi začala motat hlava, a tak jsem se musela vrátit na souš. Zabalila jsem se do zapůjčeného/pronajatého županu. Sedla jsem si na okraj bazénu a ponořila jsem nohy, které mi za tu chvilku, co jsem pobíhala po kamenech bosky, promrzly do vody. Užívala jsem si výhled na okolní krajinu a přemýšlela o zánětu močového měchýře, chřipce, zápalu plic, angíně a dalších smrtelných nemocích, které nejspíš brzo dostanu.

Když už jsme se chystali k odchodu, koupily jsme si se Šárkou kafe, což byl vynikající nápad, protože kofein nám pomohl vyrovnat se s neustále se mírně motajícími hlavami, malátností a nadmořskou výškou.

Tentokrát jsem sdílela pokoj s Tabeou a Chari. Přálo nám štěstí – na našem pokoji se vyskytoval přesně jeden radiátor, na kterém jsme si mohly usušit plavky.

Day 7 – 27^th May (Saturday) - 9 months in Argentina!
After breakfast we got on our bus and we started travelling again. We made a stop to see the church of San Pedro. It was really nice and it had a calm atmosphere. After this visit we continued​ with our journey to Fiambala where we were about to visit natural thermal spa. Fiambala is a really small village with a tiny shop where practically nothing was left after we bought our lunches. The road to the thermals was really steep, narrow and zigzag plus a part of it was included in the running competition which took place here today so we had to wait for a while until we could pass. In the mean time we were exchanging our bikinis and trying them on to find the ones that fit us the best. No body shaming among the exchange students.
The bus left us quite far away from the spa so we had to walk a little. The hill was pretty steep and we were really high so it wasn't that easy. Nevertheless, we made it and we admired all the sportsmen and sportswomen who participated in the 50 km long race.
We took of our clothes quickly because we were exciting about going to hot water. There were many pools with different temperatures of water. Sadly, I wasn't able to enjoy all of them. When the water reached 42 °C I started to feel quite dizzy so I better left the pool, put on my dressing gown and sat on the edge of the pool with my feet, which had got immediately cold​ because I was standing barefoot on stones, in the water. I was enjoying the view on the valley below us and mountains around, wondering about urinary bladder infection, flu, lung infections, angina, and other nice illnesses that I'll probably get. 
When we were about to leave, Šárka and I bought coffees which was a really good idea because the caffeine helped us to deal with the dizziness and altitude. 
This time I shared the room with Tabea and Chari. Luckily, there was a radiator in our room so our bikinis could dry there.

Den 8 – 28. května (neděle)

Celý den jsme strávili v autobuse, dokonce jsme se v něm i naobědvali. Zastavili jsme až odpoledne, a to uprostřed hor, abychom si mohli prohlédnout Tafidel Valle – úžinu mezi dvěma horami s výbornou ozvěnou.

Poté jsme pokračovali v cestě, dokud jsme se nedostali do města Chilecito v provincii Salta. Prozkoumali jsme jeho centrum, které sice není nejrozsáhlejší, ale o to je hezčí. Náš hotel se nacházel přímo na náměstí, které bylo zároveň i parkem, a tak jsme si připravili maté a udělali si piknik venku. Seděli jsme na trávě, pili maté, jedli místní sladkosti, poslouchali písničky a hráli truco. Když se ochladilo, pokračovali jsme se všemi těmito aktivitami uvnitř.

Po večeři se Šárce udělalo špatně, a tak jsem opustila Chari (nechala jsem jí roztomilou zprávu na hotelovém mýdélku – spěchala jsem a neměla jsem po ruce žádnou sofistikovanější psací plochu) a přestěhovala jsem se k Šárce, abych se o ni mohla starat.

Day 8 – 28^th May (Sunday)
We spent all morning in the bus, we even had lunch there and we finally stopped in the afternoon in the middle of the mountains so we could see the Tafi del Valle - a place between the mountains with wonderful echo. 
Then we continued in our journey until we got to the city Chilecito. We explored its center, which wasn't really big, and since our hotel was situated at the main square/park we just prepared mate and brought it outside. So we were sitting on the grass, drinking mate, eating local sweets, listening to music, and playing truco. When it got colder we continued with all of these activities inside the hotel.
After dinner Šárka got sick so I abandoned Chari (I left her a cute message on the hotel soap - I was in hurry and I couldn't find anything better to write on) and moved to Šárka's room so I could take care of her.

Den 9 – 29. května (pondělí)

Ráno jsme jako obvykle zahájili v autobusu. Zastavili jsme se na místě Valles Chalchaquíes a pak jsme pokračovali, až jsme dojeli do hlavního města provincie Salta pojmenovaného velmi originálně Salta.

Nejdřív jsme si udělali malou zastávku v nemocnici, protože nejméně patnáct lidí bylo nemocných – pořídili jsme si soukromou chřipkovou epidemii. Zatímco všichni infikovaní nešťastníci čekali na doktora a na zázrak, odolnější zbytek prozkoumal centrum města. Pak jsme vyzvedli naše polomrtvé kamarády, kteří nebyli ošetřeni, protože jim bylo řečeno, že tato nemocnice se nespecializuje na infekční onemocnění. Argentina.

Když jsme všem marodům připravili čaj, rozhodli jsme se, že si dáme horkou instantní polévku. Byla překvapivě chutná. Potom jsme šli do centra. Pěkné. Ale za chvíli nám začala být zima, a tak jsme se vrátili do hotelu, přichystali maté a popíjeli ho, jedli alfajores, hráli karty a poslouchali děsivé příběhy nemocných lidí, které odpoledne prohlédl doktor.

Jak jsem tak byla obklopena infekčními osobami, začalo se mi pozdávat, že mi není tak úplně dobře. Ale rozhodla jsem se nevěnovat tomu pozornost a dát si horkou sprchu. Poprvé jsem si však vyfénovala vlasy.

Po večeři jsem šla rovnou do postele a spala jsem celých deset hodin.

Day 9 – 29^th May (Monday)
In the morning we got on bus as usually. We made a stop at Valles Calchaquíes and then we continued until we reached the Salta capital.
Firstly, we went to a hospital because at least fifteen people were ill - we started our private flu epidemic. While all the ill people waited for the doctor and miracle, the rest of us went to explore a part of the city. Then we picked up our half-dead friends who weren't attended in the hospital because they were told that this hospital isn't specialised in infective diseases. Argentina.
When we prepared tee for our ill ones we went to the city center to get us something for lunch. Since it was pretty cold, we decided to eat a hot instant soup. It was surprisingly delicious. Then we went to explore the city center. It's really nice. But​ we got quite cold so we returned to the hotel, prepared us mate and drank it while eating alfajores, playing cards and listening to terrifying stories of the ill people who had been seen by a doctor. 
As I was surrounded by the sick people I realised that I wasn't feeling particularly well. But I decided not to pay way too much attention to it so I just took a hot shower and for the first time in a while I dried my hair. 
After dinner I went straight to bed and slept for ten hours.

Den 10 – 30. května (úterý)

Zlomyslní lidé budou více než spokojení, až si přečtou následující text. Moje rodina bude vystrašená. (Prosím, všichni se uklidněte. Zveřejnila jsem tento příspěvek, což znamená, že jsem přežila.) Lidé, kteří mě znají, nebudou ani v nejmenším překvapení.

Když jsem se vzbudila, cítila jsem se špatně. Byla jsem si na 99,9 % jistá, že mám horečku. Rotariáni na nás však předešlého dne byli poněkud rozzlobení kvůli tomu, že neustále někdo marodí, a bylo nám řečeno, že si za to můžeme sami, protože se neoblékáme dostatečně teple a trávíme čas s nemocnými lidmi, a tak jsem se rozhodla vzít si Brufen a vydržet.

Celý den jsme strávili na farmě. Nejdřív jsme šli na procházku. Viděli jsme spoustu zvířat, potkali pár lidí, kteří tu žijí nebo pracují, a pak jsme navštívili místní školu. Byl to nečekaně zajímavý zážitek! Škola byla opravdu malá – jednotřídka s jediným učitelem. Některé děti přes týden ve škole spí a domů se vrací jen na víkendy, některé jezdí do školy na koni. Nejmladším jsou čtyři roky, nejstarším dvanáct. Když jsme přišli, zrovna obědvali. Nejprve jsme se jim představili – řekli jsme jim, jak se jmenujeme, kolik nám je let a odkud jsme. Nevěřícně na nás zírali, když slyšeli názvy všech těch vzdálených, exotických zemí. Pak se na oplátku představili oni. Většina z nich se styděla. A všichni byli neuvěřitelně roztomilí. Tato zkušenost mě opět přiměla zamyslet se nad mým moderním životním stylem.

Když jsme se vrátili zpátky, dali jsme si sušenky a hrnek horké kávy. A potom nastala dlouho očekávaná událost: projížďka na koni. Těšila jsem se na ni od té chvíle, kdy se mi do rukou dostaly propozice výletu, protože si ještě pořád pamatuji, jak jsem si jízdu na koni užila na Výletu na jih. A bylo to opět skvělé. Možná dokonce i lepší, protože jsem se cítila sebejistěji. A to i přesto, že pršelo, a museli jsme si obléknout neslušivé pláštěnky.

Na oběd jsme dostali talíř horké polévky, kterou jsme si náležitě vychutnali, protože jsme byli promrzlí. Tomu příliš nepomohlo to, že jsme jedli venku. Naštěstí jsme rozdělali oheň, kolem kterého jsme se shlukli, abychom se trochu ohřáli. S každou přibývající hodinou jsem se cítila hůř a hůř. Dokonce jsem se ani neúčastnila odpoledních sportovních aktivit. Vlastně jsem jenom čekala, až už to všechno skončí a já si budu moct jít lehnout. Ani jsem si nepochutnala na hamburgerech, které jsme měli na večeři, a příliš jsem nezpívala s ostatními.

Když jsme se konečně dostali do hotelu, zvládla jsem se jen osprchovat a padnout do postele.

Day 10 – 30^th May (Tuesday)
Malevolent people are gonna be really pleased while reading following text. My family is gonna get scared. (Please, everyone, calm down. I posted this article which means that I survived.) People who know me won't even be surprised.
When I woke up, I was feeling sick. And I was like 99,9 % sure that I had a fever. But Rotrians were kinda mad at us yesterday for continuously getting ill and we were told that it's our fault because we hadn't been wearing warm clothes and we'd been spending time with sick people so I just decided to take Brufen and go on.
We spent the day in the countryside. At first we went for a walk. We saw many animals, met some people who had been working and/or living there and then we visited local school. It was such an interesting experience! The school was really small and it had just one classroom for children of all years and just one teacher was working with them. Some of the children even lived in the school during the week and went home just for the weekends. The youngest ones were four years old, the oldest ones were twelve. When we arrived they were just having lunch. At first we introduced ourselves - we said our names, how old we were and where we were from. They were staring at is in disbelief when they heard names of all these exotic countries. Then they introduced themselves. Most of them were really shy. And all of them were extremely lovely. And they made me think about my lifestyle again.
When we got back we ate some biscuits and had a cup of hot coffee. And then the long awaited event came: horse riding. I was looking forward to it so much because I still remembered how awesome it was on the South trip. And it was great again. Maybe even better because I felt surer and safer. We enjoyed it a lot though it was raining a little so we had to wear raincoats.
We got a hot soup for lunch which was great because we were freezing. The fact that we ate it outside wasn't that cool. Fortunately, we made a fire so we gathered around it and tried to get warmer. With every hour I was feeling worse and worse so I didn't participate in the afternoon sportive activities and I was basically just waiting for the day to end. I didn't even enjoy the hamburgers we ate for dinner and the songs we were singing afterwards.
When we finally got back to the hotel I just managed to take a shower and fell to bed.

Den 11 – 31. května (středa)

Moje včerejší brufenové řešení očividně nezabralo, protože mi ráno bylo opravdu špatně, a byla jsem nesmírně ráda, když za mnou do mého pokoje přišla Tabea a pomohla mi s balením. Donutila jsem se vypít hrnek čaje a sníst media lunu. Tabee můžu být vděčná i za to, že mi pomohla dostat můj kufr do autobusu, a tak jsem se tam měla šanci nějak dostat i já. Poté jsem se rozhodla (respektive mí kamarádi rozhodli za mě), že bychom o mě asi někomu měli říct, a požádali jsme Majo o teploměr. Přinesla mi ho. Když ho po chvíli zkontrolovala, vyvalila oči, nic neřekla a přinesla mi dvě různé tabletky. Vůbec netuším, co to bylo, ale nebyla jsem ve stavu, abych to zjišťovala. Jen jsem doufala, že se mi po nich uleví. Tak se sice stalo, ale také jsme po nich byla pořádně ospalá. Výhledy na krajinu jsem si neužila tak, jak jsem si přála. V poledne jsme dorazili do Humahuacy, kde jsme šli na tržiště. Bylo opravdu velké, hezké a levné, což znamenalo pohromu pro mou peněženku. A můj kufr. Eliščina logika: nemám v kufru dostatek místa na to, aby se mi tam vlezly všechny věci, které potřebuji odvézt zpátky do Česka. Tak si koupím pončo.

Když jsme skončili s nakupováním, jeli jsme do města Tilcara.  Autobus zanechal vlastnímu osudu a výšlapu na Pucaru. Mohlo to být dokonalé – kaktusy, hory, západ slunce… bohužel jsem měla menší problémky s dýcháním a byla jsem neskutečně unavená. Cesta městem do hotelu bylo čiré utrpení. Myslela jsem, že se tam snad nikdy nedostanu. Zachránili mě mí kamarádi, kteří mi pomohli dostat má zavazadla do pokoje, a tak jsem se jenom mohla svalit na postel. Byla mi taková zima, že mě nezahřály ani čtyři deky. Ale mí kamarádi byli se mnou – přinesli mi čaj, půjčili mi teplé ponožky… A Tabea na mě dokonce i dávala pozor, když jsem se sprchovala. Poté jsme ji poprosila, jestli by mohla zajít za Majo a požádat ji o moje léky, které bych měla brát každých osm hodin. Bylo jí řečeno, že je dostanu po večeři s ostatními. Což byl trošku problém, protože mi bylo tak špatně a byla jsem tak zesláblá, že jsem se rozhodně nechystala nikam jít. A tak jsem zůstala v posteli a hodinu jsme čekala, až mi Tabea přinese mé léky a něco k snědku. Mohu vám říct, že to byla jedna z nejdelších hodin v mém životě. Pak se konečně vrátila se zázračnými pilulkami a ne zrovna chutnou empanadou, na což jsem si ale rozhodně nestěžovala. Po večeři se o mě starala Chari – přinesla mi další dva páry teplých ponožek a svou teplou mikinu, abych se vypotila. Když jsem usínala, jen jsem doufala, že se do rána zázračně uzdravím.

Day 11 – 31^st May (Wednesday)
My yesterday's Brufen solution obviously wasn't very successful because I felt really sick today and I was glad that Tabea came to my room and helped me with packing. I forced myself to drink a cup of tea and eat a medialuna. Tabea was so nice that she helped me with my suitcase so I could somehow got on the bus. There decided (or in fact my friends did so) that I should probably tell someone so we asked Majo for thermometer. She brought it to me. After a while she checked it, she didn't say anything just gave me two different pills. I have no idea what they were but I wasn't in a situation to ask about that. I just hoped they'll make me feel better. They did, but they also made me really sleepy so I didn't enjoy the wonderful views much. After midday we arrived to Humahuaca where we went to a fare. It was really huge, really nice and really cheap which meant a disease for my wallet. And my suitcase. Eliška's logic: I don't have enough space in my suitcase and I have no idea how I'll bring all my stuff back to the Czech Republic. So let's buy a poncho!
When we were done with shopping we went to the city Tilcara where we got of the bus to go to visit Pucara. It was really beautiful - cacti, mountains, sunset... Sadly, I had troubles with breathing and I was terribly tired so I didn't enjoy it much. The walk through the city to our hotel was pure suffering. I thought I'd never make it. I was so glad that my friends helped me with my luggage so I could just collapse on the bed. I was so cold that not even four blankets could make me warm. But my friends stayed by my side, brought me hot tea, borrowed me thick socks... And Tabea even took care of me while I was taking shower. Then I asked her if she could tell Majo that I need my pills because I should take them every eight hours. She was told that I'll get them with others after the dinner. That was kinda a problem because I was so weak and so sick that I didn't feel like going anywhere. So I stayed in bed and for an hour I'd been waiting for Tabea to bring me the pills and something to eat. I can tell you, it was one of the longest hours in my life. Then she finally returned with the medication and an empanada which wasn't really tasty but I didn't care. After my dinner Chari took care of me - she brought me other two pairs of thick socks and her hoodie so I could stay warm. I fell asleep hoping to get marvellously well until morning.

Den 12 – 1. června (čtvrtek)

Zázraky se dějí. Jinak si nedovedu vysvětlit to, že mi ráno bylo o poznání lépe. Nebylo mi sice normálně normálně, ale ve srovnání s včerejškem jsem byla zdravá jako rybička.

Po snídani, kterou jsem si užila vzhledem k tomu, že jsem toho včera moc nesnědla, jsme nasedli do autobusu a jeli jsme obdivovat Cerro de los siete colores. Toto místo bylo naprosto dechberoucí. Ale jiná věc mě uchvátila ještě více než oslnivé hory. Jedna paní přišla se svou lamou pojmenovanou Chocolate, kterou jsme si mohli pohladit! Další sen splněný! Pomazlila jsem se s lamou! Byla tak heboučká! Potřebuju lamu. A pomoc.

Poté jsme pokračovali v cestě do hor, dokud jsme nedorazili na nejvyšší místo dostupné autobusem. Nikdy předtím jsem nebyla tak vysoko. Naštěstí jsem se cítila dobře, ale stejně jsem si vychutnala bonbony z koky. Na vrcholku hory nám náš průvodce ukázal rituál díků Pacha Mamě (matce Zemi, ne Gaye) za to, že nás nechala vystoupat nahoru.

Pak jsme jeli p cestě cuesta de Lipan, která nás dovedla k Velkým Salinám. Byly nádherné. Jejich krása se nedá popsat slovy. Podívejte se na fotky a pak mi dáte zapravdu.

Ale následovalo něco znepokojivého. Nejprve jsem o tom nechtěla psát, abych vám nezkazila váš virtuální výlet, ale chci vás informovat o všem, co se událo. Existují dva typy poněkud kontroverzních, nicméně opravdu legračních a naprosto typických výměnových fotek: bez triček (a podprsenek) a se staženými kalhotami. Sotva jsme dorazili k Salinám, bylo nám řečeno, že všechny tyto fotografie jsou přísně zakázány a že kdokoli tento zákaz poruší, bude okamžitě poslán domů. Upřímně řečeno, podobný zákaz jsme očekávali, a tak jsme nebyli nijak šokovaní ani zklamaní či rozčílení. Dělali jsme jiné blbosti, které jsme fotili. (Mám pro vás tip: neolizujte zem. Je to nechutný.) Ale pak se všichni kluci shromáždili a bylo jim povoleno vysvléct si trička a vyfotit se. Všechny holky to rozzlobilo. Bylo to tak strašně nefér! Mohli se vyfotit, protože jsou kluci. My jsme se nemohly vyfotit, protože jsme holky. Nejsem expert, ale podle mě takto vypadá diskriminace. Tleskám Ti, 21. století! Tohle je jen další z řady důvodů, proč potřebujeme feminismus. (Mimochodem, snímky se pořizují zezadu, takže jsou vidět holá lidská záda – nic víc, nic míň.)

Všichni se vrátili do autobusu rozhořčení a ještě dlouho se o tom, co se událo, diskutovalo. Změna nadmořských výšek nás však brzy uspala.

Byli jsme vzbuzeni v Pulmamarce, kde jsme zastavili na oběd. A také jsme si mohli prohlédnout město a všechny jeho obchůdky. Pak jsme se vrátili do Tilcary a já jsme konečně mohla ocenit její krásu. Prošli jsme se centrem, nakoupili poslední dárky a dali si čaj z koky v místní kavárně, v níž měli funkční WiFi. Po návratu do hotelu jsme nevěřili vlastním očím. Allison, Nitaya, Anaïs, Luis a Jacob, s nimiž jsme se spřátelili na Výletu na jih, nás přijeli navštívit!

A další překvapení pro nás bylo připraveno po večeři. Do jídelny vkráčela místní kapela a hrála opravdu úchvatně. Moc jsme si to užili!

Vyskytly se jisté organizační problémy ohledně pokojů, postelí a dalších nepodstatných věcí. Dvakrát jsem emigrovala a nakonec jsem skončila v Tabeině posteli. Spaly jsme společně již tolikrát, že nám to vůbec nevadilo, a dokonce jsme se vyspaly velmi dobře.

Day 12 – 1^st June (Thursday)
Surprisingly, the miracle actually happened and I felt pretty good in the morning. Like... It wasn't my normal good feeling, but in comparison with yesterday, I was perfect. 
After breakfast, which I really enjoyed since my yesterday's dinner was poor, we got on bus and we went to the Cerro de los siete colores. It was breath-taking! But one thing impressed us even more than the wonderful mountains. One woman came with her llama called Chocolate and we could pet her! My dream came true! I cuddled a llama! She was so smooth! I need a llama. And help.
Then we continued going uphill until we reached the highest point of the mountain. I'd never been in such an altitude before. Luckily, I kept feeling good but I enjoyed the coca candies anyways. On the top of the mountain our tourist guide showed us the traditional ritual of thanks to Pacha Mamá (the Mother Earth, not Gaya) for letting us get there. 
Then we followed la cuesta de Lipan - the road to the Great Salina. It was amazing. Words cannot describe the awesomeness of the Salina. Have a look at the photos. You'll believe me.
But then something really bothering happened. I don't really feel like talking about it because I don't wanna spoil your virtual tour. But these are facts. There are two kinds of kinda controversial, but really funny and truly typical exchange photos: topless/braless one and pant less one. As we approached the Salina we were told that all of these photos are strictly prohibited and that whoever takes them would be immediately sent home. To be honest, we expected this so we were neither shocked, nor truly disappointed or angry. We just took other crazy pics. (Tip for you: don't lick it. It's gross.) But then all the boys gathered and they were allowed to take of their t-shirts for the photo. All of the girls got really angry. It was just so unfair! They could take the photo because they're boys. We couldn't take the photo because we're girls. I'm not an expert but for me this is discrimination. Clapping my hands for you, 21st century! This is just another from countless reasons why we do need feminism. (Btw the photo is taken from behind so you see only people's backs, nothing more or nothing less.)
We were mad even after we got on the bus and we talked about it for a long time. Nevertheless, the change of the altitudes affected us a lot so we fell asleep after a while. 
We were woken up in Pulmamarca where we stopped for a lunch and we also got a chance to explore the city and all its shops. Then we returned to Tilcara and I could finally appreciate its beauty. We walked through the centre, bought last gifts and drank coca tea in local café where they actually had functioning WiFi. When we returned to hotel we couldn't believe our eyes. Allison, Nitaya, Anaïs, Luis, and Jacob, whom we met at the South trip, came visit us! 
And another surprise was prepared for us after the dinner. A local music band came and they played really fabulously! We had such a great time! 
There were some organisation problems with the rooms and bed and stuff so I ended up sharing a bed with Tabea. But we'd done that so many times before that we really didn't care and we slept very well.

Den 13 – 2. června (pátek)

Vstali jsme brzy, sbalili jsme všechny naše věci, nasnídali jsme se (ukradla jsem něco k snědku pro Evana, který zaspal), nasedli jsme do autobusu a neopustili jsme ho až do následujícího dne. Jednoduše řečeno. Ale abych zaběhla do detailů – udělali jsme pár zastávek, bychom si mohli koupit něco k jídlu a zajít si na záchod. Co jsme celý den dělali? Hodně jsme si povídali, hráli jsme karty, poslouchali písničky, zhlédli dva filmy, pili maté, zabili spoustu much, hodně jedli… A já jsem dopisovala tento příspěvek, protože v předešlých dnech jsem byla líná nebo nemocná. Den uběhl rychle a my jsme byli rádi, že se nám dostalo možnosti odpočinout si, protože předcházející dny byly vyčerpávající.

Day 13 – 2^nd June (Friday)
We got up soon, packed all our stuff, had breakfast (I stole some food for Evan who had slept in), got on bus and didn't leave it till the next day. Basically. But in fact, we made few stops for buying food and going to the toilet. What were we doing all day long? Well, we talked a lot, played cards, listened to music, saw two films, drank mate, killed a bunch of flies, ate a lot... And I was writing this post because I had been lazy or ill or both the previous days. The day passed by quite quickly and we were glad for the opportunity to rest because the previous days had been pretty tiring.

Den 14 – 3. června (sobota)

Noc jsme strávili v autobuse a já jsem byla tak unavená, že jsem usnula při sledování Batmana (což znamená, že jsem byla opravdu unavená). Přesto se mi nespalo moc dobře a celou noc jsem se budila. V autobusu jsme se dokonce i nasnídali. Kolem desáté hodiny ranní jsme dorazili k našemu hotelu v Iguazu. Měli jsme pár hodin na to, abychom si vybalili věci, osprchovali se, odpočinuli si… Já jsem si dokonce i zdřímla. Poté jsme jeli do části Hito Tres Fronteras, kde jsme se naobědvali. Jedli jsme v hezké pizzerii a já jsem si na nějakých 98 % jistá, že jsme tam večeřeli s mou host rodinou v průběhu naší dovolené. Po jídle jsme se šli podívat na místo, kde se setkávají hranice Argentiny, Brazílie a Paraguaye. Potom jsme měli čas prozkoumat centrum města. Tak jsme také udělali a zjistili jsme, že tu není nic zvláštního k vidění. A tak jsme se vrátili do hotelu a připravili si maté. V noci šla většina lidí do klubu, ale my jsme se rozhodli zůstat v našem pokoji, povídat si, dobře se bavit a zdravě se vyspat.

Day 14 - 3rd June (Saturday)
We spent the night on bus and I was so tired that I fell asleep while watching the Batman (which means that I was really tired). Though I didn't sleep very well and I woke up many times during the night. We even had breakfast on bus. At about 10 am we finally arrived to our hotel in Iguazu. We had a few hours to unpack our stuff, take shower, have a rest... And I even managed to take a short nap. Then we went to the city part Hito Tres Fronteras for lunch. We ate in a nice pizzeria and I'm like 98 % sure that I'd been there with my host family during our holidays. Afterwards the meal we went to see the place where the borders of Argentina, Brazil, and Paraguay meet and we took some photos there. After that we had time to explore the city centre. We did so and soon we discovered that there's nothing extra in it so we returned to the hotel and prepared mate. At night, almost everyone was going to the club, but we stayed in our room, talked, had fun and got a healthy amount of sleep. 

Den 15 – 4. června (neděle)

Vstávali jsme poměrně brzy, a když jsme uviděli ospalé tváře našich spolucestovatelů, byli jsme opravdu rádi, že jsme včera nikam nešli. Téměř všichni usnuli, sotva dosedli na svá místa v autobusu. A mně jich bylo celkem líto, protože jsme věděla, že jsme velmi blízko našemu cíli – národnímu parku Iguazu. Opět jsem se chystala k vodopádům Cataratas!

Byl to zvláštní pocit znova vidět všechna ta povědomá místa – věděla jsem, kde zabočit, pamatovala jsem si, kde se nachází zastávka vláčku… A přesto jsem byla někým naprosto jiným, než když jsem toto místo navštívila prvně. Strávila jsem v Argentině sotva měsíc, když mě host rodina vzala na dovolenou do Iguazu. Teď mi zbývá jen o něco více než měsíc do konce mé výměny.

Z mých zmateně melancholických myšlenek mě vytrhl neočekávaný rozhovor. Vláček byl téměř plný, a tak jsem se zeptala pána ve středních letech, jestli si můžeme přisednout do jeho kupé. K mému překvapení mi odpověděl anglicky. A jelikož jeho odpověď zněla ano, naskytla se mi příležitost dát se s ním během jízdy do řeči. Zjistila jsem, že pochází z Austrálie a pěkně jsme si popovídali. Několikrát zmínil, jak dobrá je moje angličtina, což pochopitelně polichotilo mému egu a připadalo mi, že zase jednou dobře reprezentuji svou zemičku (díky čemuž jsem se cítila ještě lépe).

Po dobře známém chodníčku jsme se dostali ke Garganta del Diablo. A vodopády Cataratas mě opět uchvátily (naštěstí jen metaforicky). Byla jsem šokovaná množství vody padajícím do hlubiny – bylo nesrovnatelné s tím, co jsem viděla v září. A navíc nás voda promočila. Vůbec nám to však nevadilo, protože bylo docela horko a dobře jsme se při tom bavili. Když jsme toho dostatek nafotili, prozkoumali jsme horní okruh vodopádů (a nafotili toho ještě víc).

Po obědě (s Tabeou jsme sdílely hranolky, protože jsme chudé výměnné studentky) jsme šli na prohlídku spodního okruhu vodopádů. Možná si pamatujete, že tam je jedno místo, na kterém jsme se minule zlehka namočili. Dnes jsme promokli až na kost. Vůbec jsme to ale neřešili, protože jsme věděli, že před sebou máme dobrodružnou plavbu k vodopádům Cataratas. Byla vynikající a moc jsme si ji užili. Vypadali jsme však, jako bychom si byli zaplavat. Naštěstí jsme na to byli připraveni a vzali jsme si s sebou náhradní sadu oblečení, do něhož jsme se nasoukali na místních záchodech (které jsme trošku vytopili). Nebyli jsme však připraveni na to, co následovalo: tropický déšť. Pršet začalo přesně v okamžiku, když jsme opustili záchody. Autobus se již chystal k odjezdu, a tak jsme neměli čas převléct se zpět do již mokrého oblečení. Ačkoli jsme spěchali, jak jen jsme mohli, před tropickým lijákem nebylo úniku a znovu jsme se promočili. Naštěstí jsme jeli přímo do hotelu, kde jsme se opět mohli převléct.

Rozhodli jsme se, že si připravíme dobrou argentinskou meriendu – opulentní svačinu. Koupili jsme zmrzlinu a brambůrky a pili jsme maté. Bylo to skvělé. Po večeři jsme se rozhodli, že je lepší být líný a asociální než jít na party, a tak jsme se opět hezky vyspali.

Day 15 – 4^th May (Sunday)

We got up pretty soon and when we saw our co-traveller’s sleepy faces we were really glad that we didn’t go out yesterday. Almost everyone fell asleep as soon as we got on the bus and I felt sorry for them because I knew that we were very close to our destination – the national park Iguazu. I was about to see the Cataratas waterfalls again!

It was kinda weird to see these familiar places again – I knew which way we should walk, I remembered where the train station was… Though I was an absolutely different person when I visited this place for the first time. I had been in Argentina for a month when I went to Iguazu on holidays with my first host family. Now I had a little more than one month left.

My melancholically confused thoughts were interrupted by an unexpected conversation. The train was almost full so I asked a middle-aged man if I could join him in is coupe. To my surprise he responded in English. And since his answer was positive, I got a change to talk to him during the ride. I discovered that he was from Australia and we had a really nice chat. He mentioned many times how good my English was, which made me feel really good, and I felt like I was representing my country well again (which made me feel even better).

Then we walked the path which led us to the Devil’s Throath. And the Cataratas waterfalls took my breath away again. I was shocked by the amount of water falling down the rocks – it was incomparable with my experience from September. Plus we got really wet. But we didn’t mind because it was pretty hot and very funny. When we took plenty of photos we explored the upper circle of the waterfalls (and we took even more pictures).

After lunch (Tabea and I shared French-fries because we’re broke exchange students) we went to the lower circle of the waterfalls. You might remember that there was one place where we got wet a little last time. Today, we got absolutely soaked. But we didn’t care because we knew that we were about to go on an adventure – a bout trip under the Cataratas. It was amazing and we enjoyed it a lot. But we were as wet as if we were swimming. Luckily, we were prepared for that so we brought another set of clothes and we changed in local bathroom (and caused a smaller flood on the floor). What we weren’t ready for was tropical rain which started as soon as we left the bathroom, wearing new, dry clothes. The bus was about to leave so we didn’t have time to put back on our used clothes so we got soaked again. After that we returned to our hotel so we could put on dry clothes again.

We decided to make a good Argentinian merienda – an opulent snack. We bought ice-cream and crisps and we prepared mate. It was really great. And yummy. In the evening we decided again that we prefer being lazy than going on a party and we slept all night long.

Den 16 – 5. června (pondělí)

Ačkoli jsme šli spát docela brzy, vstávali jsme pozdě. Takoví už jsou výměnní studenti. Po dobré snídani jsme se jen potloukali po okolí, povídali si se všemi… potom jsme se v malém obchodě koupili náš typický oběd: jogurt. Odpoledne jsme s Rotary jeli do domova důchodců, kde jsme si povídali s babičkami a dědečky, hráli jsme jim na kytaru a zpívali.

Jelikož toto byla naše poslední noc v hotelu, považovali jsme za společensky neomluvitelné opět se vyvléct z trávení času s většinou. Místní klub byl otevřený jen pro nás! A tak jsme se dobře bavili.

Day 16 – 5^th June (Monday)

Though we went to bed pretty soon, we got up late. Exchange students… After a good breakfast we were just wandering around, talking to everyone… Then we went to a small supermarket where we bought our typical lunch: yogurt. In the afternoon we went with Rotary to a nursing house where we talked with elderly people and we played guitar and sang for them.

Since this was our last night in a hotel we considered it necessary to go out with our friends. The local club was opened just for us! And it was a great fun.

Den 17 – 6. června (úterý)

Vstávání po hodině spánku nepatří k mým nejoblíbenějším činnostem. Naštěstí jsme v zápětí mohli opět usnout v autobuse. Byli jsme probuzeni chvíli po poledni, když jsme dorazili k ruinám jezuitského kláštera San Ignacio. Abych byla upřímná, moc nás zbytky zdí nezajímaly. A když jsme ještě k tomu museli čekat 30 minut na našeho průvodce, málem jsme usnuli na lavičkách v parku. Když pak průvodce konečně dorazil, velkou úspěšnost s upoutáváním naší pozornosti neměl, protože nám za tu dobu vyhládlo a už jsme se těšili na oběd. I přesto se nám toto místo zalíbilo.

Po jídle jsme se vrátili do autobusu. Nechtěla jsem znova usnout, ale nezadařilo se. Když jsem se o dvě hodiny později probudila, všichni si podepisovali vlajky, a tak jsem se k nim připojila. Navečeřeli jsme se v autobusu a opět jsme usnuli (někteří z nás ve velmi zajímavých pozicích).

Day 17 – 6^th June (Tuesday)

Getting up after an hour sleep isn’t one of my favourite activities. Luckily, we could fall asleep again in the bus. We were woken up after midday when we reached the ruins of San Ignacio. Honestly, we weren’t really excited to see them and when we had to wait for 30 minutes for our tourist guide we almost took a nap on a bench in the park. When the guide finally arrived he had a hard job trying to catch our attention because we were already hungry and looking forward to our lunch. Nevertheless, the place was really nice.

After the lunch we got on the bus again. I didn’t want to but I took a small nap. When I woke up after two hours, everyone was signing everyone’s flag so I joined them. Then we had dinner on board and we fell asleep again (some of us in kinda weird positions).

Den 18 – 7. června

Byli jsme probuzeni před šestou, protože jsme se blížili k La Platě. Shromáždili jsme naše zavazadla a všichni naši kamarádi vystoupili z autobusu, aby se s námi mohli rozloučit. Nemusím snad ani říkat, jak složité to bylo. Ale slíbili jsme si, že se navštívíme, a rozhodně se pokusíme naše sliby dodržet.

Alexův host bratr vyzvedl Clem, Kait, Alexe i mě a nějakým zázrakem se nám všem podařilo nacpat i se všemi zavazadly do osobního auta. (Opět jsme usnuli.) S Kait jsme zůstali u Alexe doma až do večera, kdy nás mohl vyzvednout můj tatínek. Alexovi host rodiče jsou naštěstí úžasní, takže jim nevadilo, že jsme se jim nastěhovali do domu, a dokonce nám nachystali snídani i oběd a půjčili nám deky, abychom si mohli odpoledne pohodlně zdřímnout.

Když jsem konečně dorazila domů, byla jsem úplně vyřízená. Ale i tak jsem zvládla vybalit věci z kufru, protože veškeré moje oblečení bylo navlhlé (jak já jenom nesnáším vlhké klima) a začínalo získávat osobitý odér. Po takové době stráveném v autobuse jsem si náležitě užila spánek v mé posteli.

Day 18 – 7^th June

We were woken up before 6 am because we were approaching La Plata. We gathered our stuff and all our friends got of the bus to say goodbye to us. No need to say that it was hard. But we promised to visit each other and we will try our best to keep the promise.

Alexis’ host brother picked us up and the four of us, Alexis, Clem, Kait and I, managed to fit in one small car. (Where we fell asleep again.) Kait and I stayed in the house of Alexis until the evening when my dad could give us a ride home. Luckily, Alexis’ host parents are awesome and they didn’t mind that we invaded their house – they even made us breakfast and lunch and lent us blankets so we could take a comfortable afternoon nap.

When we finally arrived home, I was absolutely dead. But I managed to unpack my suitcase because all my clothes was wet (how I hate humility) and kinda stingy. After all the time spent on bus I really enjoyed falling into my bed.

CZ Tak toto byl náš Výlet na sever. Doufám, že jste si čtení tohoto článku užili tak moc, jako jsem si já užila samotný výlet, ačkoli to je téměř nemožné, protože jsem si ho neuvěřitelně užila. Také se vám omlouvám, že jsem vás na tento příspěvek nechala čekat tak dlouho, ale věřte mi, prosím, že psaní blogu je časově velmi náročné. A já si zbytek mé výměny užívám, jak jen to jde, a tak právě čas je to, čeho se mi nedostává. Přesto věřím, že si vyplatilo si počkat…

EN So this was our North trip. I hope you enjoyed reading this article as much as I enjoyed the trip, though it’s almost impossible because I did have a great time. And I’m really sorry that you had to wait for such a long time but please, believe me. Blogging is very time-consuming and I’m enjoying the rest of my exchange as much as possible so I don’t have much free time. Though I think that it’s worth waiting for…

CZ (Myslím, že bych měla zmínit, že všechny tyto úžasné fotky nejsou moje. Chtěla bych poděkovat všem, kdo mi povolil si je „vypůjčit“. Mám vás ráda, lidi!)

EN (I also feel like I should mention that all of these wonderful photos aren’t mine and I’d like to thank everyone who let me steal them! Love you, guys!)

CZ OK. Chápu to. můj počítač mě prostě nesnáší. Nějak se mi podařilo smazat všechny mé fotky, když jsem se je snažila dostat z mobilu do notebooku. Naštěstí jsem je měla zálohované na Google drive, takže nejsou nadobro ztraceny, ale jejich stahování trvá neskutečně dlouho. A na to já nemám čas. Ani trpělivost. Tak jistě omluvíte, že jejich pořadí není úplně dokonalé. Jednoho dne to napravím. Možná.

EN OK. I get it. My PC just hates me. I've somehow managed to delete all of my photos instead of moving them from the mobile phone to the laptop. Luckily, I'd put them also on Google drive so they're not absolutely lost but dowloading them takes so much time and all of my patience so they're not in order. I'm sorry. Someday I may repare it. Maybe.