To Argentina & beyond!: Slovensko-český úspěch na Rotary meetingu / Slovako-czech success at Rotary meeting

18. listopadu - pátek

Nebyla bych to já, kdybych neměla nějaký ten problémek ještě před začátkem meetingu. Den před odjezdem jsem se vzbudila uprostřed noci, protože mi bylo špatně. Bolelo mě břicho a zbytek noci jsem strávila v polosedě/pololeže, schoulená do klubíčka a proklínala jsem se za vše, co jsem snědla, a doufala jsem, že mi do rána bude dobře. Když jsem naposledy zoufale zkontrolovala čas, mobil mi oznámil, že je pět ráno. A tak jsem spala méně než hodinu a půl, než se ozval nenáviděný zvuk budíku. A mně bylo pořád špatně. Zůstala jsem v posteli a doufala jsem v zázrak. A on se vlastně stal. Respektive já jsem sama sebe přesvědčila, že se musí stát. Odpoledne jsem vylezla z postele, osprchovala jsem se, nalakovala jsem si nehty a předstírala jsem, že jsem naprosto v pořádku. Fungovalo to.

Vyzvedli jsme Kait, všichni jsme se nějak zvládli vtěsnat do auta, chvilku jsme si pospali, vzbudili jsme se v La Platě. Dorazili jsme deset minut před oficiálním zahájením, ale stejně jsme tam byli mezi prvními. Moc nás to nepřekvapilo, protože jsme v Argentině. A měli jsme tu výhodu, že jsme si mohli vybrat, s kým budeme na pokoji. (Tabea později tohoto okamžiku velmi litovala...)

Odnesli jsme si věci do pokojů (moc jsme toho s sebou neměli, protože tři týdny v Patagonii nám značně srovnaly priority) a vrátili jsme se do přízemí, kde jsme se začali setkávat a seznamovat s ostatními. Tento meeting jsme měli společně s budoucími argentinskými výměnnými studenty, a tak jsme se mohli pokusit zapamatovat si padesát nových jmen (nesplnitelný úkol).

Když všichni konečně dorazili (o tři hodiny později, než bylo v plánu), my-inboundi jsme si napsali test ze španělštiny. Nebyl příliš složitý, ale po něm přišly pohovory. Někteří je stihli před večeří, ostatní (včetně mě) si museli počkat do dalšího dne. Ale moc nám to nevadilo. Byli jsme rádi, že si můžeme spolu a s výměnnými nováčky povídat.

Po večeři jsme se zúčastnili prezentace o Výletu na sever. Program byl úchvatný a my jsme z toho byli celí nadšení. Dokud jsme se nedozvěděli cenu. Pak jsme už byli jen celí smutní a zklamaní a daly se zaslechnout otázky typu Nechceš koupit moji ledvinu? Je prostituce v Argentině nelegální? Myslíš, že by někdo koupil moji pětiletou host sestru?

Abychom přišli na jiné myšlenky (a dosáhli jisté emocionální stability), začali jsme hrát hry, které si pro nás připravil Rotex, někdo tancoval a se všemi jsme si povídali. Normální výměnní studenti by nejspíš byli zděšení a vystrašení, kdyby nás viděli, jak se bavíme. Ale byli jsme v Argentině. Byli ještě uvolněnější než my (což není jednoduché). A my jsme byli ti, kteří byli ospalí, když jsme byli o půlnoci posláni do postelí.

18^th November - Friday

Of course I had had a problem even before the meeting started. Day before the camp I woke up in the middle of the night because I was sick. I had a terrible stomachache and I spent the rest of night sitting in my bed, hugging my legs, regretting everything I had eaten and hoping I'd be okay by morning. When I last checked my phone it was 5 am. So I slept for less than an hour and half when my alarm clock rang and I still wasn't okay. So I stayed in bed and hoped for a miracle. And it kinda happened. All at least I convinced myself that it would happen. In the afternoon I got out of bed, took shower, painted my nails and pretended to be absolutely okay. And it worked.

We picked up Kait, managed to fit in our car, slept for a while and woke up in La Plata. We arrived ten minutes before the beginning but we were one of the first ones. It didn't surprise me much, because we're in Argentina. And we got the advantage that we could choose with whom we'd share our rooms. (Afterwards, Tabea wasn't that happy about it...)

When we brought our stuff to our rooms (we didn't bring many things because three weeks in Patagonia taught us what we really do need) we returned downstairs and started meeting other people. We had this meeting together with future Argentinian outbounds so we could try to remember fifty new names (mission impossible).

When everyone finally arrived (three hours later than was planned) we - inbounds wrote a Spanish test. It wasn't very difficult but it was followed by interviews. Some of us had the interview before dinner, others (including me) had to wait until the following day. But we didn't care much. We enjoyed talking to each other and to exchange newbies.

After dinner we had a presentation about planned North trip. The itinerary was awesome and we were all so excited. Until we were told the price. Then we all were very sad and disappointed and you could overhear questions like Don't you wanna buy my kidney? Is prostitution illegal in Argentina? Do you think anyone would buy my 5-year-old host sister?

To make us feel better (and emotionally more stable) we played games prepared by Rotex, some of us danced and we kept talking to everyone. Normal future exchange students would probably be scared and terrified by seeing us having fun, but we were in Argentina. They were enjoying themselves even more than we were enjoying ourselves (which isn't easy). And we were the ones who felt sleepy when we went sent to our rooms around midnight.

Adoptujeme budoucí outboundy / We're adopting future outbounds

Konečně spolu / Finally together

Inbounds & outbounds & Rotex

S gangem z La Platy / With La Plata squad

Večeře / Dinner

Prezentace o Výletu na sever / Presentation about the North trip
(Předtím než nám byla oznámena cena. / Before we were told the price.)

19. listopadu - sobota

Bylo nám řečeno, že snídaně bude v 8 hodin. V 7:59 jsme celí hladoví stáli přede dveřmi jídelny. Budoucí outboundi se začali trousit v 8:10. V 8:30 jsme už byli naštvaní a měli jsme hrozný hlad. V 8:40 se dveře konečně otevřely a my jsme se vrhli dovnitř a vrhli jsme se na jídlo. Ale dostala jsem hrnek kafe, což mi pomohlo zapomenout na nepříjemné čekání.

Po snídani mě zavolali na pohovor a troufnu si říct, že jsem ho zvládla dobře. Nejdřív jsem jenom mluvila o škole, rodině, kamarádech... Takové ty věci, na které se mě pořád všichni ptají. Zodpověděla jsem pár otázek. A potom se mě Diego, Rotarián, který vedl pohovor, zeptal, jak dlouho se učím španělsky. Řekla jsem mu, že jsem začala asi čtyři měsíce před výměnou. Povytáhl obočí a řekl mi:

"Tak to gratuluju. V testu nemáš žádnou chybu. Jako jediná."
Mně i mému ego se to moc dobře poslouchalo.

Připojila jsem se k ostatním ve velmi dobré náladě. Byly pro nás přichystány teambuildingové aktivity. Normálně by mě to celkem otrávilo, ale my - inboundi jsme chtěli budoucím výměnným studentům ukázat, že jsme pozitivně smýšlející, nadšené, aktivní bytosti hodné jejich obdivu. S jednou věcí jsme však nepočítali: byli jsme v Argentině a budoucí outboundi byli Argentinci. Bylo jim úplně jedno, co jsme dělali a jak moc jsme se snažili. Kdo chtěl něco dělat, něco dělal. Kdo nechtěl nic dělat, nic nedělal. Nejdřív nás to zaskočilo, ale pak jsme se tím spíše nechali inspirovat a přestali jsme se o ně starat. Nakonec jsme si užívali hry, původně plánované pro outboundy, my, zatímco oni měli plné ruce práce s focením selfíček s heštegem #Rotary.

Tyto hry pokračovaly i po obědě, což se neukázalo jako nejšťastnější nápad. Nebo alespoň ne pro mě a ostatní Evropany. Opalovacího krému jsme si na sebe mohli napatlat, kolik jsme chtěli, a stejně jsme se všichni spálili. A tak jsme byli docela rádi, když byl teambuilding za námi a mohli jsme se schovat dovnitř, sníst pár media lun a napít se nechutně přeslazené limonády. Když jsme se vraceli do pokoje, procházeli jsme kolem dveří vedoucích na malý dvorek a zaznamenali jsme za nimi oknem nějaký pohyb. Zkusili jsme kliku. Nebylo zamčeno. Otevřeli jsme dveře a okamžitě jsme padli na kolena. Bylo tam štěňátko! Bylo tak roztomilé, krásné, přátelské, přítulné, úžasné, drobné... (spousta přídavných jmen), že jsme s ním strávili víc než hodinu. Chovali jsme ho, hladili, hráli si s ním. Pojmenovali jsme ho Juan - podle Juana, se kterým jsme absolvovali Výlet na jih. Když začínalo hrozit, že se opozdíme, rozloučili jsme se s Juanem a konečně jsme se dostali do sprch.

Když jsme se cítili, vypadali a voněli opět jako lidé, pomalu jsme se začali scházet ve společenské místnosti. Větu: Prosím, připravte si své prezentace. Jsem pochopila jako Přineste si svoji flešky se svými prezentacemi. Jiní si to ale přebrali jako Vole, asi bychom měli s tou prezentací začít. A tak to trvalo opravdu dlouho, než jsme všechno nachystali.

Jako první přednesl svou prezentaci o Itálii Riccardo. Nebyla to moudrá volba, protože Ricci mluví téměř plynule a oplývá vynikajícími rétorickými schopnostmi, a tak po si po jeho výkonu před plátno nikdo netroufal. Přesto následovalo několik dalších prezentací a pak Patricia požádala Šárku, aby přednesla svou práci. V ten moment jsem věděla, že jde do tuhého, protože jsem byla skoro přesvědčená, že Slovensko bude následováno Českou republikou. Nemýlila jsem se. Nejprve jsem byla nervózní, ale s každým slovem mě nejistota opouštěla. A zdálo se, že mě skoro všichni poslouchají a dávají pozor. A dokonce si dovolím tvrdit, že některé lidi má prezentace i zajímala. Když jsem skončila, ozval se bouřlivý potlesk. Poté jsem zodpověděla pár velmi jednoduchých otázek o naší měně, počasí, politické situaci... Po mé poslední odpovědi všichni opět začali tleskat a někteří i pískat. Potřebovala jsem se napít, a tak jsem se snažila nenápadně vytratit do jídelny, ale cestou mě Rotariání, Rotexáci i ostatní výměnné studenti zastavovali, aby mi mohli říct, jak moc se jim moje prezentace líbila. No tohle jsem nečekala. Pro mě to byla jen normální prezentace v Power Pointu - průměrně dlouhá, nejdůležitější informace v prezentaci, zbytek v hlavě, spousta obrázků, mapy... Jediný rozdíl spočíval v tom, že jsem mluvila španělsky.

Poté jsme dostali naši řádně zaslouženou večeři. K mému údivu se mě spousta lidí dále vyptávala na podrobnosti mojí zemi. Je to dobrý pocit, když se někdo zajímá o vaši domovinu. Po večeři jsme přežili pár posledních prezentací a zábava mohla začít. Rotexáci nám oznámili, že budeme zpívat karaoke. Moje první myšlenka byla Bohové, já neumím zpívat, to bude trapaaaas, já nechci, zabijte mě někdo, prosím. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem v Argentině, takže to nejspíš bude super. A bylo. Nejdřív jsme byli rozdělení do skupin a střídali jsme se před mikrofony, ale potom jsme každý zpívali ty písničky, které známe a které máme rádi. Bylo to úžasné, a dokonce jsme ječeli i pár španělských písniček. Přišla půlnoc a byla oznámena poslední písnička. Někdo (Rozhodně netuším kdo. A Tabea taky ne.) tak dlouho prosil, žebral a fňukal, až dosáhl toho, co chtěl. Poslední písnička bylo Bohemian Rhapsody od Queenů. Stalo se něco neuvěřitelného. Shromáždilo se kolem nás alespoň dvacet lidí a celou dobu jsme všichni zpívali/ječeli. Ani jsme nepotřebovali mikrofony. Bylo to opravdu silné. A skvělé. A pravděpodobně budu brečet, kdykoli po výměně tuhle věc uslyším.

19^th November - Saturday

We were told that breakfast was at 8 o'clock. At 7:59 we were standing in front of the door, hungry. Future outbounds started arriving at 8:10. At 8:30 we were angry and starving. At 8:40 the door finally opened and we could run into the dining room and start eating everything we found there. But I got a cup of coffee which helped me forget about the waiting.

After breakfast I had my interview and I dare to say that it went very well. At first I was just talking about my family, school, friends... About these normal things everyone keeps asking me about. I answered few questions. And then Diego, the Rotarian with whom I was talking, asked me how long I'd been studying Spanish. I told him that I started approximately four months before my exchange. He raised his eyebrows and told me:

"Good job then. You scored 100% in the test, you didn't make any mistake. As the only one."

My ego and I were very pleased.

I joined others in a very good mood. Some teambuilding activities were prepared for us. Normally, I'd be kinda annoyed but we - inbounds wanted to show future exchange students that we're positively thinking, enthusiastic, active creatures worth being their idols. But we forgot about one thing: we were in Argentina and the future outbounds were Argentinian. They didn't care what we were doing, how hard we were trying. Who wanted to do something, did something. Who didn't want to do anything, didn't do anything. We were pretty surprised by that but we got inspired by them and stop caring as well. So at the end, we were having a good time playing games primary prepared for outbounds while they were busy taking selfies with hashtag #Rotary.

These activities continued after lunch which didn't turn out to be a good idea. Or at least for me and other Europeans. No matter how much sunscreen we put on, we got sunburnt. So we were kinda happy when the teambuilding was over and we should go inside to eat some media lunas and drink some terribly sweet lemonade. On our way to our room we were passing by a door leading to a small garden and we noticed some movement through the window. We became very curious and we tried the door. It wasn't lock. So we opened and immediately dropped to our knees. There was a little puppy! It was so cute, friendly, sweet, adorable, tiny... (many adjectives) that we spent an hour with him, hugging him, patting him, playing with him. We named him Juan in memory of Juan who went to the South trip with us. When it was getting late, we said goodbye to Juan and we finally got to the shower.

When we felt, looked and smelled like humans again, we slowly started gathering in the hall. By sentence: Please, prepare your presentations. I understood Bring your memory sticks with your presentations. But others got it like Dude, let's start doing the presentation stuff. So it took us a long time to get everything ready.

Riccardo started with his presentation about Italy. It wasn't a wise choice because Ricci is almost fluent and has great rhetorical skills so we all were afraid to talk after him. There were some more presentations and then Patricia asked Šárka to present her job. At that point I knew that things were getting serious because I was pretty sure that Slovakia would be followed by the Czech Republic. I was right. At first I was very nervous but it was getting better at better as I was speaking. And it seemed like almost everyone was listening to me and paying attention. I'd even dare to say that some of the people found my presentation interesting. When I finished, everyone started clapping their hands. Then I answered some basic questions about our currency, climate, political situation... After my last response people started clapping their hands again and some of them were even whistling. I needed to drink something so I was trying to disappear to the dining room but on my way Rotarians, Rotex and even other exchange students were stopping me and telling me how good my presentation was. Well, I hadn't expected that. For me, it was just a normal Power Point presentation - normal length, most important information in the presentations, others in my head, many pictures, maps... The only difference was that I was talking in Spanish.

Then we finally got our deserved dinner and surprisingly, many people kept asking me about my country. It felt really good that somebody was interested in my motherland. After dinner we survived last few presentations and the fun might begin. When Rotex announced that we were going to sing karaoke my first thought was Oh my gods, I can't sing, this's gonna be sooo embarrassing, I don't wanna do that, please, somebody kill me. But then I remembered that I was in Argentina so it was probably going to be great. And it was. At first we were separated to groups and we were taking turns in front of the microphones but then we were singing the songs we knew and liked. It was really awesome. We even yelled some Spanish songs. Then midnight came and the last song was announced. Someone (I really had no idea who. And Tabea neither.) was begging for such a long time that that person actually achieved what wanted. The last song was Bohemian Rhapsody by Queen. And something incredible happened. At least twenty people gathered around us and we all sang/screamed the whole song. We didn't even need the microphones. It was so powerful. And so awesome. And I'll probably cry whenever I hear this song after my exchange.

Juan

Ztělesněná roztomilost / Cuteness overloaded

Moje holky / My gurls

Čas na odpočinek / Nap time

20. listopadu - neděle

Nechtěli jsme opakovat své vlastní chyby, a tak jsme do jídelny nakráčeli v 8:32. K našemu překvapení (a zděšení) již všichni seděli u stolů a jedli. Argentina. Ale vzhledem k tomu, že bylo dost jídla i kafe pro všechny, nás to moc nerozzlobilo.

Po snídani jsme si odbyli krátkou přednášku o pravidlech a dalších nesmírně zábavných věcech. Potom přišla ta nejzábavnější část. Lidi z každé země si měli připravit stůl s věcmi typickými pro jejich vlast. Se Šárkou jsme se rozhodly znovu sjednotit Československo, nebo lépe Slovenskočesko, aby se Slováci zase necítili ukřivděně. A můžu říct, že jsme odvedly dobrou práci a náš stůl patřil k těm nejlepším. Upekla jsem kokosky, linecké a perníky. A přinesla jsem Hašlerky. Šárka nachystala spoustu materiálů o svém městě - brožurky, mapy, propisky, dokonce i balónky... Já jsem měla nějaké mapy brožurky o mém městě. Smíchaly jsme naše placky a daly jsme je doprostřed, vedle nich jsme položily naše vizitky. Na list papíru jsme napsaly základní fráze ve slovenštině a v češtině, abychom mohly ukázat, jak podobné si naše jazyky jsou. Pokusily jsme se přilepit na zeď naše vlajky, ale moje pořád padala, což vedlo ke spekulacím o dalším rozdělení. Ale my jsme řekly ne (respektive "Ne!" a "Nie!") a prostě jsme jen použily víc lepicí pásky.

Náš stůl všechny nadchl. A také byli nadšení mnou a Šárkou, protože jsme si spolu všichni povídali, smáli jsme se, vtipkovali jsme, fotili jsme si s každým selfíčka, všem jsme dovolovali, aby jedli sladkosti. Rotariánům se to hrozně líbilo a taky se s námi fotili. Pak jsem si vzpomněla, že s sebou mám tři lihovky - černou, modrou a červenou. A tak jsme se Šárkou začaly kreslit na ruce nebohých inboundů - já kreslila českou vlajku, Šárka slovenský znak. Všechny to hrozně překvapilo, až jsme byly překvapené, jak byli překvapení. Tvrdili, že na rukách nikdy nic nakresleného neměli. Se Šárkou jsme však jen povytáhly obočí, významně jsme se po sobě podívaly, a snažili jsme se všem vysvětlit, že normálně po sobě nečmáráme, ale když se naskytne nějaká vhodná příležitost, tak proč ne? Nicméně Rotariánům se to líbilo a ptali se nás, jestli bychom jim také něco mohly nakreslit na ruce. Samozřejmě jsme se tomu nebránily.

Najednou se před námi objevil nějaký člověk s kamerou a zeptal se nás, jestli bychom společně mohli jít na chvíli ven a říct něco málo o našich zemích, Argentině, životu výměnných studentů, čemkoli... Obě jsme byly nervózní, ale nadšené. Popadly jsme naše vlajky (moje tak konečně mohla zvítězit nad lepicí páskou), abychom naše země reprezentovaly opravdu důkladně. A taky abychom se měly za čím schovat. Člověk s kamerou byl velmi milý a celou dobu souhlasně přikyvoval a usmíval se, takže nám hezky dodal odvahy.

Když jsme se společně s reportérem vrátili dovnitř, oficiální akce již byla téměř u konce(,) a/protože všechny dobroty byly snědené. Jak jsem tak v ruce držela tři lihovky, dostala jsem bláznivý nápad. Zvolala jsem: "Takhle si já představuju flag game!" a začala jsem kreslit české vlajky na ruce mých kamarádů. A dokonce jsem i procvičovala své jazykové dovednosti, protože jsem se každému snažila k mé vlajce připsat "Miluji Tě" v jeho/její mateřštině (zatím to zvládám v němčině, francouzštině a italštině). Evropané nabyli tak ostýchaví jako Argentinci a za chvíli jsme si všichni navzájem psali a kreslili po rukách. Rotexáci se k nám nadšeně připojili. Bylo to bezva! (Jeden z kluků chtěl mezinárodní sbírku sprostých slov. Opakuji. Chtěl ji. Takže pokud uvidíte cokoli nevhodného, není to moje vina.

Těsně před obědem si mě k sobě zavolali Rotariáni. Trošku jsem se bála, že jsem přecenila své umělecké schopnosti, ale byli jsme v Argentině. Představili mě guvernérovi celého našeho distriktu a já jsem mu na ruku nakreslila českou vlajku. O pár minut později udělala Šárka to samé se slovenským znakem.

Po jídle jsme absolvovali pro budoucí outboundy. Nebyla příliš zajímavá a my jsme byli ospalí, ale zvládli jsme to. A pak opět přišla chvíle na loučení se. Jak já ji nesnáším! Tentokrát jsme věděli, že se s ostatními inboundy brzy setkáme, ale nevěděli jsme, kdy a jestli se uvidíme s outboundy. Někteří z nich byli naprosto úžasní a jsem si jistá, že z nich budou skvělí výměnní studenti. (¡Hola, Valentín! ¡Estoy hablando de vos!) A doufám, že se někteří z nich dostanou do České republiky a budou mou zemi milovat tak moc, jako já miluji tu jejich.

19^th November - Sunday

We didn't repeat our own mistakes and we arrived to the dining room at 8:32. Surprisingly, everyone was inside and everyone was eating. Argentina. But since there was enough food and coffee for everyone we weren't irritated.

After breakfast we had a short lecture about rules and other boring stuff. And then the most exciting part came. People from each country should prepare a table with typical things from their homeland. Šárka and I decided to reunite Czechoslovakia or better Slovakoczechia so Slovaks don't feel aggrievedly again. I can say that we did a good job and our table was one of the best ones. I baked kokosky (coco cookies), linecké (shortcrust pastry cookies), and ginger breads. And I brought Hašlerky (candies). Šárka brought many things from here city - tourist guides, maps, pens, even balloons... I had some maps and tourist guides as well. We mixed our pins and put them in the middle, next to them we placed our name cards. On a list of paper we wrote basic words in Slovak and Czech so we could show everyone the little differences between our languages. We tried to tape our flags on the wall but mine kept falling down which lead to speculations about another separation. But we just said no (in fact "Ne!" and "Nie!") and we just used more duck tape.

Everyone was fascinated by our table. And by us because we were talking, laughing, joking, taking selfies, letting everyone eat cookies. Rotarians loved it and they took photos with us. And then I remembered that I brought three permanent markers - black, blue, and red. So we started drawing on the hands of innocent outbounds - I draw Czech flag, Šárka drew Slovak emblem. People here were very surprised by it and we were kinda surprised that they were surprised. They said that they'd never had anything drawn on their hands. Šárka and I just raised our eyebrows and tried to explain that we don't normally draw on ourselves but when there's some special and funny occasion then why not? Nevertheless, Rotarians liked it and they asked us if we can draw on their hands as well. So we did.

Suddenly, a man with a camera appeared in front of us and asked us if we can go out with him and talk a little about our countries, Argentina, exchange life, whatever... We were nervous, but super excited. We grabbed our flags (mine could finally won over the tape) so we can represent our countries properly. And so we can hide behind them. The guy was really nice and while we were talking he was nodding and smiling which was very supportive.

When we returned inside, the official part was almost over and/because all the cookies were already eaten. And as I was holding my permanent markers I got an insane idea. I shouted: "This is my kind of the flag game!" and started drawing Czech flags on my friends' hands and arms. And I even worked on my language skills because I was trying to write "I love you" in their languages (so far I've mastered German, French and Italian). Europeans weren't as prudent as Argentines and suddenly everyone was writing and drawing on everyone's arms. And Rotex joined us. It was so funny! (One of the guys wanted an international collection of swear words. I'll repeat it. He wanted it. So if you see anything inappropriate, it's not my fault.)

Right before lunch Rotarians called on me to come to them. I was kinda scared that they didn't like my artistic skills but we were in Argentina. They introduced me to the governor of our whole district and I drew Czech flag on his hand. Few minutes later Šárka did the same with Slovak emblem.

After lunch we absolved a presentation for future outbounds. It wasn't very interesting for us and we were kinda sleepy, but we survived. And then the goodbye moment came again. I hate it so much! This time, we knew that we'll see other inbounds soon but we didn't know when/if we meet other outbounds. Some of them were really awesome and I'm sure that most of them are gonna be great exchange students. (¡Hola, Valentín! ¡Estoy hablando de vos!) And I hope that some of them will come to the Czech Republic and love my country as much as I love theirs.