LEGEN počkej si DÁRNÍ Rotary meeting / LEGEN wait for it DARY Rotary meeting

9. - 10. 9. 2016

CZ V pátek odpoledne jsem se vypravila do kempu, který se jmenuje Campo de Mayo. Mí rodiče tam zavezli mě i Kaitlyn. Kaitlyn je druhá výměnná studentka, která tráví rok v Lujáně. Cesta trvala asi hodinu a my s Kaitlyn jsme si ji dost užily, protože jsem si konečně měly s kým popovídat anglicky.

Když jsme dorazili na místo určení, téměř všichni už tam byli. Byli jsme docela nervozní, protože jsme věděli, že se od nás očekává, že se staneme nejlepšími kamarády, Rotary rodinou a tak vůbec. Navzájem jsme se představili a já jsem s hrůzou zjistila, kolik lidí stalkuju přes všechny možné i nemožné sociální sítě.

Místo našeho pobytu se sice jmenovalo Campo, ale nešlo o žádný obyčejný kemp. Byl to vojenský objekt. Všudypřítomnost vojáků byla lehce znepokojující a stresující, ne uklidňující, jak by člověk očekával. Spali jsme v jedné velké místnosti, která byla rozdělena na tři části. V první spali rotariáni, ve druhé holky a ve třetí kluci.

Přemístili jsme se do jiné budovy, do jiné místnosti, která sloužila k slavnostním příležitostem. My jsme se ale moc slavnostně nechovali. Sedli jsme si na zem, vytvořili skoro-kruh a začali jsme hrát hru se jmény - první nešťastník řekne, jak se jmenuje a odkud je, další zoufalec se to pokusí zopakovat a přidá informace o sobě... Obvykle mám proti této hře jisté výhrady, protože se šíleně bojím, že si všechna ta jména popletu. Ale tady byli všichni tak v klidu a tak uvolnění, že jsme si to vlastně užili.

Dostali jsem Rotary trička a mikiny, což je super, protože všichni výměnní studenti trpí chronickým nedostatkem oblečení. Po večeři přišla dlouho očekávaná chvíle: začali jsme si vyměňovat odznáčky a vizitky. Moje sako teď vypadá mnohem lépe.

Bylo nám řečeno, že nás čeká přednáška o kulturním šoku. Trochu nás to otrávilo, protože jsme již všichni alespoň jednou takovou akcičku absolvovali (a hlavně jsme si už všichni tak trochu kulturní šok zažili). Ale argentinské pojetí tohoto problému nás nadchlo. Rotexáci si pro nás připravili na toto téma divadelní představení. Bylo to opravdu legrační, protože to bylo jak opravdové! Nemohli jsme se přestat smát.

Když jsme se vrátili do naší obrovské ložnice, začali jsem se bavit o všem, co nám zrovna přišlo na mysl. Byla to jedinečná příležitost poklábosit s někým anglicky. Konečně jsem mohla říct, co jsem chtěla, bez tápání a zoufalého hledání slov. Konečně jsem mohla vtipkovat... Jeden z kluků s sebou měl kytaru, a tak na ni hrál a zpívali jsme anglické i španělské písničky, Rotexáci se nás pokoušeli naučit, jak bychom měli tancovat jako Argentinci... Spousta lidí přinesla sladkosti, které jsou typické v jejich zemích. Já jsem upekla českou bábovku z argentinské mouky. Chutnala trošku jinak, ale podle mě byla dobrá. Zdá se, že zachutnala i ostatním, protože celá zmizela. Říkali, že chutná jako americký sladký chléb, ale že je lepší. A tak mou milou bábovku překřtili na "Better Bread" (Lepší chléb). Byla to úžasná noc a spát jsme šli až nad ránem.

Vzbudily nás kroky vojáků, kteří popocházeli po naší místnosti a brali si věci ze svých skříněk. Zvuk mého budíku mi najednou připadal celkem milý...

Myslím, že nastal čas povědět vám něco o čekání. V Argentině totiž na něco nebo na někoho pořád čekám. A teď jsem byla ujištěna, že to ostatní výměnní studenti vnímají stejně. Takže se mi to nezdá, jde o opravdovou věc. Vezměme si například dnešní den:

Bylo nám řečeno, že snídaně je v 8 hodin. V 8:10 jsme konečně opustili spací prostor (10 minut čekání). Poté jsme dalších 10 minut čekali, než nám byly naše pokrmy naservírovány. Program měl začít v 9 hodin. V 9:30 jsme ještě stále seděli v jídelně a Rotariáni popíjeli maté (30 minut čekání). Pak přednáška konečně začala. Byla o pravidlech a dalších nesmírně zajímavých věcech. Shrnu vám to: Tohle nedělej, nebo tě pošleme domů. Myslím, že je to celkem jednoznačné.

Po přednášce nám bylo řečeno, ať počkáme na oběd. Další čekání jsme už nemohli strpět, a tak jsme se pustili do hraní různých her: volejbalu, fotbalu... Po obědě si pro nás Rotexáci připravili další hry (skákání v pytli, tancování...), ale museli jsme si na ně 20 minut počkat. A tak jsme v mezičase rozpoutali sladko-kyselou, ulepenou jablkovou bitvu. (Jestli vládnete angličtinou, doporučuji vám přečíst si tuto větu v anglické verzi. Povedl se mi tam parádní, leč nepřeložitelný, lingvistický vtípek.)

Odpoledne přišla ta nejdůležitější událost: představení našich maličkostí prezidentovi našeho Rotary districtu. Naštěstí jsme měli říct jen svá jména a uvézt země, ze kterých pocházíme. A taky se nám konečně naskytla příležitost pořídit si takový ty repre výměnný fotky s vlajkama. A pak se stalo něco velmi, velmi emotivního. Prezident našeho districtu nám řekl, že má pro každého z nás dárek. Dostali jsme svá vlastní maté. Tak šťastné lidi, jako jsme v tom okamžiku byli my, abys pohledal. Bylo to velmi dojemné, protože nešlo jen tak o ledajaký dárek. Maté je symbol Argentiny a Argentinců. Každý Argentinec má své vlastní maté. A my ho teď máme taky.

Čekání v Argentině se vyplatí. A tak tu budu čekat dál. Protože to bude LEGEN počkej si DÁRNÍ!

EN On Friday, in the afternoon we went to a camp called Campo de Mayo. My parents gave ride to me and Kaitlyn. Kaitlyn is another exchange student spending this year in Luján. It took us an hour to get there and we had a good time because we could finally speak English to someone.

When we arrived almost everybody was there. We all were quite nervous because we knew that everyone expects us to become best friends and Rotary family and everything. We started introducing ourselves and I realized how many people I've been stalking via social media. 

The place where we stayed was called Campo  but it wasn't a random camp. It was a military object. The pesence of soldiers was quiete disturbing and stressing, not calming as you'd expect. We all slept in one huge room which was divided into three parts. In the first part stayed Rotarians, in the second one girls and in the last one boys.

We went to another building, to another room which was used for formal occasions. But we didn't act very formal. We sat down on the floor, made a circle and started playing a name game - the first person says his name and his home country, the next one repeats it and adds his name and country and so on. Normally, I don't like this game very much because I'm stressed of messing the names and stuff. But everyone was so calm and happy here that we all enjoyed it.

We got Rotary T-shirts and jumpers which is great because none of us has much clothes here. After dinner we finally had time to start exchanging our pins and name cards. My blazer looks pretty cool now.

We were told that we'd have a presentation about cultural shock. We all were quite annoyed because we all had already experienced at least one of these presentations (and all of us had been through the cultural shock a little). But the Argentinian way in dealing with this problem amused us. Rotex prepared a theatre play about cultural shock for us. It was so real and so funny! We all were laughing all the time.

When we returned to our big bedroom we started talking about everything that came to our minds. It was awesome to have the opportunity to speak English. I could finally express myself, I could make silly jokes...One guy brough a guitare so he played and we sang English and Spanish songs, Rotex tried to taught us how to dance like Argentinians... Many people brought sweets typical for their countries. I baked Czech bábovka from Argentinian flour. It tasted a little different, but I liked it. And others seemed to like it as well because it all disappeared. They said it tasted like American sweet bread, but it was better. So their renamed my bábovka to Better Bread. It was an awesome night and we went to beds really late.

The next day we were waken up by soldiers who were walking throught our room to get their things out of their lockers. Suddenly, I kinda liked the sound of my alarm clock... 

I think that here comes the time to tell you about waiting. Because in Argentina, I'm always waiting for something or somene. And now I'd been reassured that all the exchange students feel the same way. The struggle is real. For example this day: 

We were told that breakfast is at 8 o'clock. At 8:10 we finally left our bedroom (10 minutes of waiting). Then we waited for another 10 minutes to get our meals. Our programme should start at 9 o'clock. At 9:30 we were still sitting in the canteen and the Rotarians were drinking mate. (30 minutes of waiting). Then the presentation finally started. It was about rules and other boring stuff. Basical sum up: Don't do this, or you'll be sent home. I think it's quite clear. 

After the presentation we were asked to wait for lunch. We couldn't stand another waiting so we started playing games: voleyball, football... After lunch Rotex prepared other games (jumping in bags, dancing...) for us, but we had to wait for it for 20 minutes. In the mean time we started an apple battle which was pretty... juicy. 

In the afternoon came the most important event: presenting ourselves to the president of Rotary of our district. Luckily, we only said our names and home countries. And we finally got a chance to take that cool exchange photos with flags. And then something very very moving happend. The president of our district told us that he had a present for each of us. We all get our own mate. We all were so happy. It was very emotional because it wasn't just some random present. It was a symbol of Argentina and Argentinians. Every Argentinian has his mate. And so do we.

Waiting in Argentina is definitely worth it. So I'm gonna wait for it. Because it's gonna be LEGEND wait for it DARY!

Campo de Mayo

V naší spací místnosti / In our sleeping room

V jídelně / In the canteen

Ne, nepolila jsem se colou / No, I didn't split my coke 

(I know that I'd disappoint many people, if I didn't add this photo.)

Náš nový nejlepší kamarád Kamenná Cola / Our new best friend Rock Coke

Miluju tyhle lidi / I love these guys

Skákání v pytli / Jumping in a bag 

(Please, don't kill me, Alex.)

Šárka <3

DE, CZ, IT, DE, SK, DE

Německo, Česká republika, Slovensko, Argentina / Germany, Czech Republic, Slovakia, Argentina

D 4905

Vlajky a vlajky / Flags everywhere

Láska / Pure love

Maté, sako a vlajka = má výměna / Mate, blazer, and flag = my exchange

Rozdílové paradigma / Difference paradigm

CZ Co říct? Co napsat? Jsem tu teprve dva týdny, ale přijde mi, jako bych tu strávila nejméně dva měsíce. Zažila jsem tolik věcí! Hlavu mám plnou myšlenek, vzpomínek a jiných roztodivných věcí, mezi kterými se snažím najít to, co by ostatním lidem mohlo přijít zajímavé. Je to téměř nemožné. Ale pokusím se o to.

Lidé tíhnou k tomu všímat se rozdílů a nezajímat se o podobnosti. Podle mě tato je tato jednostrannost příčinou mnoha zbytečných konfliktů a problémů a poskytuje argumenty rasistům. Na druhou stranu… lidé chtějí senzaci. Nebo utrpení a bolest druhých. A vzhledem k tomu, že jsem tu naprosto spokojená, vám mohu nabídnout pouze první ze zmíněných věcí. Pojďme tedy podpořit paradigmata!

JÍDLO

Začněme tím nejdůležitějším. Zatím mi chutnalo vše, k čemu jsem se tady dostala. Všichni Argentinci se mě ptají, co si myslím o jejich tradičních jídlech, a já si připadám jako strašný nenažranec, když jim pořád dokola opakuji "Ano, to je výborné!", nebo "To jsem ještě nezkusila. Ale určitě mi to bude chutnat." Toto se mi ani nechce psát. Nechci vás, mí drazí čtenáři zklamat… Ale neshledávám velký rozdíl v tom, jak jídlo chutná. Představte si, že sůl je slaná, cukr sladký… Ale samozřejmě tu máme typická jídla, populární jídla a jídla, o kterých jsem až doteď neslyšela. Ale ve většině případů jsem již jedla něco podobného. Tady je seznam věcí, do kterých jsem se už stihla zamilovat:

·  Dulce de leche (DDL) – něco jako kondenzované mléko, ale asi tak o 10000% lepší. Dá se použít do všeho. A používá se ve všem. Řekla bych, že DDL je základním stavebním prvkem argentinské gastronomie. Jí se na toustech, v palačinkách... Dokonce se používá i místo krému do dortů. Špatné zprávy: Je vysoce návykové. Stanete se závislí po prvním ochutnání.

·  Asado – o 10000% lepší česká grilovačka. Grilují se obrovské kusy hovězího masa, přílohou je, pokud možno, čerstvý salát. Dokonalost. 

·  Empanadas – pečené taštičky plněné čímkoli, co si dokážete představit, nebo co dokážete najít ve spíži: maso, sýr, šunka, humita (kukuřice + omáčka), ryby, olivy, špenát… Empanadas jsou národní poklad. Když si chcete dát rychlou večeři s kamarády, pokud nějaké máte, rozhoduje se vždy mezi pizzou a empanadas. A já jsem pokaždé pro to druhé.

·  Chipas – malé bochánky se sýrovou příchutí. Mohla bych je jíst den co den...

·  Alfajores – dvě kulaté sušenky slepené sladkou náplní. Legendy tvrdí, že existuje celá řada náplní. Všichni ale jí výhradně ty s dulce de leche. Mě nevyjímaje. 

·  Maté – posledně jsem psala, že maté je velmi silný zelený čaj. Musím se vám omluvit, tato definice nebyla ani zdaleka všeříkající. Maté není čaj. Maté je životní styl. Všichni pijí maté. Všude. V kteroukoli denní dobu. 24/7 Můj osobní tip je, že to pijí hlavně proto, že jerba mate, z jejíž sušených listů je nápoj vyroben, má povzbuzující účinky. Maté se pije z hrnečku, který se, nečekaně, jmenuje maté. Srká se brčkem, jemuž se říká bombilla. A je vynikající.

Moc ráda bych vám poskytla pár fotek všech těch vynikajících pokrmů, ale bohužel všechno sním dřív, než to stihnu vyfotit. Slibuju, že se budu snažit být trpělivější, ale nic nezaručuju.

Pár slov o české kuchyni a mých kulinářských dovednostech: Zatím jsem upekla pouze kokosky, protože každé pečicí akci předchází hodiny běhání po nejzapadlejších krámcích při shánění potřebných surovin, které zde prakticky nejsou k dostání. Ale mohu na sebe být pyšná: kokosky chutnaly výborně (tedy alespoň mně chutnaly). Sourozenci se na ně moc netvářili, zato rodiče si je oblíbili. Takže mě tu nejspíš ještě nějakou dobu nechají bydlet.

ŠKOLA

Začala jsem chodit do školy, která se jmenuje Colegio Nuestra Señora Del Luján Hermanos Maristas. Je to soukromá škola, a tak musím nosit školní uniformu: bílé polo tričko, šedou sukni, modré kraťasy, šedé podkolenky, nebo modré punčocháče, tmavomodrý svetr, tmavomodrou mikinu a černé boty.  Studuji pátý ročník, který odpovídá naší septimě. Moje třída je zaměřená na přírodní vědy.

Docela mě překvapilo, jak škola vypadá. Doufám, že nikoho neurazím, když otevřeně prohlásím, že je stará a ošklivá. A že čekám, kdy mi spadne na hlavu. A je v ní zima. Topení se sice nachází v každé třídě, ale nepoužívá se. A tak se průměrná teplota ve třídě pohybuje kolem 15°C. Vzhledem k této zkušenosti slavnostně přísahám, že po návratu na gympl už nikdy nebudu otravovat Maru Kužílka a žebrat, aby zapnul topení, protože v takové zimě se nedá studovat.

Chodby jsou spíše balkony nebo pavlače; jsou na nich obrovská okna bez skleněných výplní. Takže je na chodbách poměrně větrno. A když venku prší, vítr dešťovým kapkám pomáhá dovnitř. Takže technicky vzato v mé škole prší.

je to křesťanská škola, takže každé ráno začínáme modlitbou. V každé učebně je na zdi kříž nebo obraz nějakého svatého nebo papeže. Samozřejmě mi to vůbec nevadí, jen mi přijde poněkud vtipné, že v laboratoři vedle sebe na stěně visí kříž a tabule objasňující vývoj člověka...

Nejdůležitější (a nejdůležitější) věc: vyučovací hodiny. Je to anarchie. Opravdu. Myslela jsem si, že já a mí spolužáci v České republice jsme byli hluční, drzí, se sklony rebelovat. Ne. Byli jsme úžasní, klidní studenti. Hlavní rozdíly?

• Něco jako ticho tu neexistuje. Někdo neustále mluví. Nahlas. Ideálně však mluví všichni najednou. A zpívají. A učitelům to vůbec nevadí.
• Všichni používají v hodinách mobily. Jo… Dělali jsme to taky, ale ze všech sil jsme se to snažili maskovat a skrývat. Tady ne. Ani se nepokouší předstírat, že by to té krabičky nekoukali a neťukali.
• Nehlásí se, když se chtějí na něco zeptat. Prostě svou otázku zakřičí.
• Oslovují učitele jejich křestními jmény. A líbají je na tvář.
• Pijí v hodinách maté.
• Hrají v hodinách karty.
• Bezdůvodně v hodinách popocházejí po třídě. A po celé budově.
• Naprosto ignorují zvonění.
• Neustále chodí pozdě. A nezdá se, že by to učitelům vadilo.
• Čas od času do třídy vběhne pes.

Přiznám se, že první den jsem byla celkem šokovaná. Ale mí spolužáci jsou skvělí a pomohli mi si na nový systém a (ne)pořádek zvyknout velmi rychle. Všichni jsou nesmírně přátelští a chtějí si se mnou povídat. Problémem je jazyková bariéra. Moje španělština je… ehm… MEH. A úroveň angličtiny tu není zrovna vysoká. Jenom jeden spolužák je se mnou schopný a ochotný plynule konverzovat anglicky. Ostatní nemůžou nebo nechtějí. Nevím. Podstatné pro mě je, že se mi všichni ochotně snaží pomoct se španělštinou, což je pro mě lepší, než kdyby všichni mluvili anglicky.

Učitelé vypadají, jako že je opravdu těší, když se se mnou seznamují. Pokaždé, když se setkáme, se mě ptají, jak se mám. A když se snažím zapojovat do výuky, tváří se opravdu nadšeně. Překvapila jsem sama sebe tím, kolika věcem rozumím. A tak si ve všech předmětech píšu poznámky a zápisy a dokonce už jsem si stihla napsat i první testy. Upřímně řečeno, to, co se tady učí, není nijak obtížné. A málokdy dostáváme domácí úkoly. Co je tu však velmi populární? Překvapivě to jsou skupinové projekty. Jak já je nesnáším. Protože mým spolužákům jsou úplně jedno s jsou naprosto klidní. Když na nějakém takovém projektu "pracujeme", jsem více než ráda, že mi na mých známkách nemusí až tak moc záležet… 

DOPRAVA

Doprava je naprostý zmatek. Zdá se, že tu neexistují žádná pravidla silničního provozu.

• Téměř nikdo nepoužívá bezpečnostní pás.
• Kruhové objezdy tu fungují jinak.
• Neexistuje tu nic jako hlavní a vedlejší silnice. Prostě jedeš, rozhlídneš se a vidíš/odhaduješ, jestli můžeš pokračovat.
• Silnice jsou naprosto zdemolované. D1 je oproti nim luxusní záležitost.
• Některé cesty jsou normální prašné polňačky.
• Spousta lidí jezdí na motorkách. A obvykle mnoho lidí jede na jedné motorce. Dospělí s malými dětmi. Maminky a tatínci s novorozeňátky. A nikdo nepoužívá helmu.
• Semafory jsou za křižovatkou, ne před ní.
• Přejít silnici je pro mě nesplnitelná mise. Auta kolem mě projíždějí a já čekám na někoho, s kým budu moct silnici překonat. Ve městě jsou přechody pro chodce, ale nezdá se, že by je řidiči registrovali.
• Všichni troubí.

MĚSTA

Ve městech, která jsem zatím stihla navštívit, jsem si všimla řady věcí, které považuji za zajímavé, zvláštní a... Ano! Odlišné.

• Psi. Toulaví psi jsou všude. Prostě žijí na ulicích. Což je jedna z věcí, které se mi na Argentině rozhodně nelíbí.
• Jsou tu nepředstavitelně velké rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi.
• Je tu spousta starých, vybydlených, polorozpadlých domů.
• Všude jsou odpadky. Města jsou špinavá.
• Byla jsem varována před zloději. Toto varování si rozhodně vezmu k srdci.
• Když zastavíte na semaforech, je velmi pravděpodobné, že si vám někdo stoupne před auto a začne žonglovat. Je to typ žebrání. A dělají to i děti.
• Vozy tažené koňmi jsou naprosto běžné.
• Lidé si tady na sebe obléknou cokoli. A nikdo to neřeší.
• Všichni mluví, křičí a smějí se.

TYPICKÝ ARGENTINEC (omlouvám se vám za jisté stereotypy)

• svobodomyslný
• uvolněný
• spontánní
• jistým způsobem flegmatický; nic moc neřeší, ale je velmi temperamentní (tohle je vlastně oxymóron…)
• vždy chodí pozdě
• nikdy nespěchá
• úchvatně tančí
• mluví neskutečně rychle
• má skvělý sociální život
• opravdu často chodí na party
• pije litry a litry maté 

Myslím, že bych se mohla trochu inspirovat. Však víte – výměna je o přijetí nového životního stylu…

A pro všechny, kteří jsou příliš líní na to si toto všechno přečíst a nepřestanou se mě vyptávat, jak se mám: JE TO TU ÚŽASNÝ!

EN What to say? What to write? I've spent here just two weeks but it feels like two months. So many things have happened! My head is full of thoughts and memories and random stuff that it's almost impossible to concentrate on things that other people may find interesting. But I'll give it a try.

People tend to see differences and aren't interested in similarities. In my opinion, this causes many unnecessary conflicts and problems and it gives arguments to racists. But on the other hand, people want curiosities. Or suffering and pain of others. And since I'm absolutely happy here I can offer you just the first mentioned thing. So let's support that paradigm!

FOOD

First things first... So far I love all the food here. Every Argentinian keep asking me what I think about their traditional meals and my only answers are "Yes, I love it.", or "Uh... I haven't tried it, yet. But I'm sure I'll love it." I really don't want to say this... I really don't want to disappoint my readers... But there're no huge differences in the way food tastes. You know... salt is salty, sugar is sweet. Of course, there are traditional meals and popular meals and meals I'd not heard of before. But in most cases, I'd eaten something similar. Here's a list of things I've fallen in love with so far:

• Dulce de leche (DDL) – something like condensed milk but 10000% better. It could be used in everything. And it's used in everything. I think that DDL is the main element of the whole Argentinian cuisine. You can put in on toasts, in pancakes... They use it even as a filling for cakes. Bad news: You become an addict after the first time you try it. 
• Asado – 10000% better barbecue. Huge pieces of grilled beef meat, preferably with fresh salad. Perfection. 
• Empanadas – baked pastry stuffed with everything you can imagine and/or find at home: meat, cheese, ham, humita (corn + sauce), fish, olives, spinach... It's a national treasure. When you're about to have a dinner with your friends (if you have any) it's always "What are we gonna eat? Empanadas, or pizza?" And I'm always for empanadas.
• Chipas – small cheese-flavoured buns. I'd eat them every day, if I could. 
• Alfajores – two round cookies with sweet filling between them. Everyone says that there're many various fillings but everyone eats only the ones with dulce de leche. Including me. 
• Mate – last time I wrote that mate was very strong green tea. This definition is not perfect. Mate is not tea. Mate is a lifestyle. Everyone drinks mate. Everywhere. 24/7 Maybe because the leaves of jerba mate, of which it's made, stimulating effects. It's drank from a cup called "mate" with a straw called bombilla. And it's delicious. 

I'd love to post some photos these delicious dishes but I always eat it sooner before I can take a photo of it... I'll try to be more patient.

To Czech food and my baking skills: So far I've baked only "kokosky" (Czech cookie from coconut) because every baking involve shopping for ingredients which can hardly be found here. But I can be proud of myself: they tasted well (at least to me). My siblings didn't like them but parents did. So they'll probably let me stay with them for some more time.

SCHOOL

I've started attending high school called Colegio Nuestra Señora Del Luján Hermanos Maristas. It's a private school so I have to wear a school uniform: white polo shirt, grey skirt, blue shorts, grey knee socks, or blue tights, dark blue sweater, dark blue jacket, and black shoes. I'm in the 5th grade, in a class with specialization on science.

I was very surprised how the school looks like. I really hope that I won't offend anybody when I say that it's old and ugly. And I'm waiting for the moment if falls on my head. And it's cold. They have heaters but they don't use them so in the classroom is currently about 15°C. Considering this experience, I solemnly swear that when I'm studying at my grammar school again I will never ever go to Mara Kužílek's office and persuade him to turn on the heaters because we can't study because of cold.

The corridors are more like balconies; there're huge windows. Without glass. So it's pretty windy there. And when it rains outside, wind blows rain drops to the corridors as well. So technically it rains at my school. 

It's a Christian school so we start with a prayer every morning. And we have a crucifix or a picture of some Saint or Pope in every classroom. I'm absolutely okay with it, I just find it funny in the laboratory where there's a crucifix right next to a board explaining the evolution of human...

The most important (and most different) thing: the lessons. It's an anarchy. Really. I thought that my classmates and I back in the Czech Republic used to be very loud, cheeky, and rebellious. Nope. We were an awesome, calm students. Main differences? 

• Silence doesn't exist here. They're talking all the time. And out loud. And all at once.  And they sing. And the teachers are absolutely okay with it.
• Everyone uses the mobile phone during the lessons. Well... We used to do the same thing but we were trying our best to hide the phones. Here they don't even pretend not to use them.
• They don't raise their hands when they want to ask something. They just shout the question.
• They call the teachers by their first names. And kiss them on cheeks.
• They drink mate during the lessons. 
• They play cards during the lessons.
• They randomly walk around the classroom during the lessons. And around the building in general,
• They don't respect the school bell. 
• They're always late for school. And teachers don't seem to care.
• From time to time a dog runs into the classroom.

It was pretty shocking for me the first day. But my classmates are great and they helped me to get used to it very soon. Everyone here is very friendly and wants to talk to me. The problem is the language barrier. The thing is that my Spanish is poor and the level of English isn't very high here either. Just one guy from my class is able to communicate with me in English fluently. And the others can't or don't want to. I don't know. Anyways, everyone lasts to help me with Spanish which is way better for me than if they all spoke English.

All the teachers seem to be happy to meet me and ask me how I was doing every time we meet. And when I try to participate in the lessons they're very pleased. I was surprised how much I understand. So now I'm putting down notes in all subjects and I've even written first tests. Honestly, the things they study here aren't difficult. And they hardly ever get any homework. And what's very popular here? Surprisingly... group projects. Which I hate. Because they don't care, they are soooo free. When we're "working" on this kind of project I'm more than happy that I don't have to care about my grades much...

TRAFFIC

Traffic is a mess here. It seems like there're no rules.

• Nearly nobody uses the seatbelts.
• Runabouts work differently here.
• There're no major and minor roads – you just drive and see if you can go.
• The roads are destroyed. D1 (main Czech highway) is absolutely okay when compared with them.
• Some of the roads are made of dust and dirt.
• Many people drive motorbikes. And many people usually drive one motorbike at once. Adults with little kids. Moms and dads with new-born babies. And nobody uses a helmet.
• Traffic lights are behind the crossroad not in front of it.
• Crossing the road is a mission impossible for me. The cars just go by and I'm waiting for someone to cross the road with. There're zebra crossings in the city but the drivers don't seem to mention them.
• Everyone uses klaxons.

CITIES

In the cities I've visited so far I've seen some things that I find very interesting, weird and... Yes! Different.

• Dogs. There're so so so many abandoned dogs everywhere. They're just living on the streets. One of the things I hate about Argentina.
• There're are incredibly huge differences between poor and rich people.
• There're many old, destroyed, uninhabited houses.
• Rubbish is everywhere. The streets are dirty.
• I was warned that there're many thieves. I believe it.
• When you stop at traffic lights, it’s common that someone comes in front of your car and starts to juggle. It's a kind of begging. And children do it as well.
• Carriages pulled by horses are common here.
• People wear everything. They just don't care.
• Everyone is talking, shouting and laughing.

TYPICAL ARGENTINIAN (sorry for the stereotypes, guys)

• free
• relaxed
• spontaneous
• kinda phlegmatic; don't care about anything, but is very temperament (this is an oxymoron, isn't it?)
• always late
• never in a hurry
• dances fabulously
• speaks freaking quickly
• has awesome social life
• goes partying very often
• drinks litres of mate

I think this should inspire me a little. Because you know – exchange is about accepting a new life style...

So to everyone who is too lazy to read this all and keeps asking me how I was doing: IT'S AWESOME HERE!!!

Chipas

Kokosky

Maté / Mate

Školní uniforma / School uniform

Školní uniforma do tělocviku / Shool uniform for P. E.

Boty ke školní uniformě / School shoes

Já ve školní uniformě / Wearing the school uniform

Colegio Nuestra Señora Del Luján Hermanos Maristas

Vnitřek školy / Inside of the school

 Tým pro boj s mojí učebnicí španělštiny / Spanish grammar squad

Nový domov / New home

28. 8. 2016

CZ V obrovském letadle se mi konečně podařilo najít mé místo. Usadila jsem se a čekala na své spolusedící, kteří budou mít tu čest strávit vedle mě přibližně 20 hodin. Měla jsem obrovské štěstí – dvě místa vedle mě zůstala prázdná. (Letadlo bylo vskutku prostorné – čtyři sedadla uprostřed, z každé strany ulička a tři sedadla vedle oken.) Seděla jsem někde uprostřed letounu. Překvapilo mě, jak chutné jídlo nám bylo naservírováno. Opravdu jsem si ho vychutnala, i když jsem byla unavená a nervózní. Rozhodla jsem se, že se potřebuju pořádně vyspat. Nasadila jsem si sluchátka, abych si mohla poslechnout nějakou ukolébavku. S Lufthansou bohužel máme rozdílný názor na to co poslouchat během letu přes půl světa. Byla jsem jejich výběrem trochu zklamaná a třikrát jsem se proklikala celým seznamem skladeb, než jsem našla něco poslouchatelného. A tak jsem začala usínat za zvuku starého alba od Bon Joviho. Sotva jsem zavřela oči, zjistila jsem, že moje sedadlo nakonec nebude z těch nejlepších. Měla jsem sice spoustu volného místa pro své krátké nohy a z vedlejšího sedadla jsem si ukradla polštář, který tam jen tak bezprizorně ležel, ale… Ale přímo za mnou seděla mladá žena s malým miminkem. S roztomilou holčičkou. Mohla mít tak rok. A jestli se z ní nestane operní pěvkyně, tak svět přijde opravdu o hodně a její talent bude zcela promrhán. Brečela z plných plic. Celou noc. CELOU NOC. Myslela jsem si, že kvůli tomu budu ráno podrážděná, ale když jsem vyhlédla z okénka a uviděla Jižní Ameriku, nic mi nemohlo zkazit radost. Řekla jsem si, že bych aspoň při prvním setkání s mou novou rodinou mohla vypadat jako člověk, a tak jsem z batohu vylovila make-up, řasenku a další nechci-vypadat-jako-zombík udělátka. Začala jsem se zkrášlovat. Sotva jsem dokončila první linku, pilot ohlásil, že očekáváme silné turbulence. Vzhledem k tomu, že jsme právě prolétali nad Uruguayí, jsem z nastalé situace obvinila Veroniku. Zapnula jsem si bezpečnostní pás. A nakreslila druhou linku. Je to o prioritách.

Do Buenos Aires jsme dorazili na čas (protože jsme necestovali s argentinskou leteckou společností). Kontrola mého víza tentokrát proběhla bez problémů, a dokonce jsem i svá zavazadla našla velmi rychle. Byla jsem připravena začít nový život.

Dveře se přede mnou rozevřely. Připadala jsem si jako kouzelník poprvé přijíždějící do Bradavic, protože jsem před sebou tlačila vozík naložený mými věcmi. (Chyběla mi jen sova – zato jsem však měla plyšové prase.) A taky proto, že ten okamžik byl skrz naskrz magický. A pak jsem je uviděla. Velká skupina lidí s balonky a s transparentem nesoucím mé jméno. Všichni na mě začali mluvit, vítat mě, objímat mě a líbat na tváře (argentinský zvyk, brzy se o něm dočtete více). Byla jsem naprosto šťastná. Čekali tu na mě dvě z mých host rodin a členové mého host Rotary Klubu. Nasedli jsme do auta a vyjeli jsme k mému novému domovskému městu Luján.

Doma jsem se seznámila s posledním členem mé nové rodiny – se psem Pradou. Věděla jsem, že toto setkání bude důležité, protože nikdy nebudete právoplatným členem žádné rodiny, dokud vás do ní nepřijme její pes. Sestra Pradu polapila, zvedla ji do vzduchu a podala mamince. Ta ji pohladila a podala ji mě. Vzala jsem své nové štěně do náručí, a to mi olízlo nos. A od té doby jsme kamarádky.

Za chvíli přijela má druhá host rodina se členy Rotary. Bratr mi upekl parádní dort! Kus jsme ho snědli a spolu s ním i další sladkosti a dobroty. A poprvé jsem ochutnala maté. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. (Je to moooooooc silný, neuvěřitelně chutný zelený čaj.)

Sestra mi pomohla s vybalováním oblečení z kufru do skříně. Bylo o docela zábavné, protože jsem netušila, jak se jednotlivé kusy oblečení řeknou španělsky, a tak konverzace a domluv probíhala stylem: “Toto… tam… ano… děkuju!”

Po obědě jsem rodině předala malé dárečky, které jsem si pro ně přivezla z České republiky: knihu českých pohádek ve španělštině, jojo a bublifuky s Krtečkem, omalovánky, Hašlerky, JoJo gumové medvídky a kyselé rybičky, panenku v moravském kroji a brožurky o Kroměříži.

Odpoledne jsme se vypravili do centra města. Je úchvatné a zbožňuju ho. Můj výměnný rok bude úchvatný.

EN I found my seat in the huge plane. And I was waiting to see who'll be sitting next to me for the following 20 hours. I was very lucky – two seats next to me remained empty. (It was a big plane – four seats in the middle, an aisle from each side and three seats by the windows.) I was sitting somewhere in the middle of the plane. I was surprised how good the meal was. I really enjoyed it though I was tired and nervous. I decided to get some sleep and put on the head phones to listen to some lullaby. Lufthansa's music taste wasn't my cup of tea. I was quite disappointed and I went through the playlist three times before I finally found something acceptable. So I started falling asleep while listening to an old album by Bon Jovi. As soon as I closed my eyes I found out that my seat wasn't the best one. Yes, I had plenty space for my short legs and I stole another pillow from the seat next to me but... Right behind me was sitting a young lady with her baby. It was a cute girl. She could be one year old. And if she doesn't became an opera singer, her talent will be wasted. She cried all the night. ALL THE NIGHT. I thought I was going to be irritated in the morning but when I looked out of the window and I saw the South America, nothing could spoil my happiness. I decided to look as a human while meeting my new family for the first time so I prepared my make-up, mascara, and other how-not-to-look-like-a-zombie stuff. I started decorating myself. As soon as I applied eyeliner on my first eye, the pilot announced that we're expecting turbulences. We were flying over Uruguay so I blamed Veronika for this complication. I fastened my seat belt. And I applied the eyeliner on my second eye. Priorities.

We arrived to Buenos Aires on time (because it wasn't an Argentinian company). There were no problems with checking my visa this time and I even found my lougage quickly. I was ready to start my new life.

The door opened. I felt like a wizard arriving to Hogwards for the first time because I had my bags on a trolley. (Just an owl was missing – bud I had a teddy pig.) And because the moment was magical. And then I saw them. A large group of people with balloons and with  a banner with my name. Everyone started talking to me, welcoming me, hugging me, and kissing me on my cheeks (Argentinian costum, you'll read about this later). I was absolutely happy. Two of my host families and members of my Rotary Club had been waiting only for me. We got in a car and went to my new hometown Luján. 

At home I met the last member of my new family – our dog Prada. I knew that it was an important meeting because you can never be a true member of any family unless the dog accepts you. Sister caught  Prada, lifted her up and handed her to mom. Mom patted her and gave her to me. I hugged my new puppy, she licked my nose and we've been friends since that moment.

After a while arrived my second host family with members of Rotary. My brother baked me a wonderful cake! We ate the cake and other sweets and cookies and everything. And I tried mate for the very first time. I fell in love with it immediately. (It's a very very very strong incredibly wonderful green tea.)

Sister helped me to put all my clothes in my wardrobe. It was pretty funny because I didn't know the Spanish words for my pieces of clothes so I was like: "This... there... yes... thank you!"

After lunch I gave my new family small gifts which I brought from the Czech Republic: a book of Czech fairy tales in Spanish, yo–yos, bubble blowers, colouring books, Hašlerky, JoJo candies, doll in Moravian national costume, and tourist guides about Kroměříž.

In the afternoon we went to the city center. It's wonderful and I do love it. My exchange year is gonna be awesome.

Jsi výměnná studenka, Elis / You're an exchange student, Elis

Můj counselor / My counselor

Mí noví bratři / My new brothers

Mí milovaní Argentinci / My beloved Argentinians

Argentinsko-český dort / Argentinian-Czech cake

První host sestra, druhý host táta / First host sister, second host dad

Mí noví sourozenci a pes / My new siblings and dog

První maté / First mate

 Luján