CZ Den 1 – 17. října
Můj counselor Carlos mi řekl, že mě vyzvedne ve čtyři hodiny. Ale pak mi zavolal táta a oznámil mi, že mě zaveze ke Carlosovi domů, a to o půl páté. Argentina… Absolutně jsem netušila, co si sbalit na třítýdenní výlet, a tak jsem s sebou/za sebou táhla opravdu velký (a opravdu plný) kufr. Nu což. Překvapilo mě, jak těžké bylo rozloučit se s mou host rodinou. A opravdu si nedovedu představit, jak to zvládnu na konci výměny…
Vyzvedli jsme Kaitlyn a v pět hodin jsme se konečně vydali do Buenos Aires. Dorazili jsme tam téměř načas a ostatní jsme našli také skoro bez problémů. Bylo to super se se všemi po tak dlouhé době zase potkat!
Chvíli jsme čekali na náš autobus, ale vůbec nám to nevadilo, protože tu byla celá řada věcí, které jsme nutně potřebovali probrat. Sedadla v autobusu byla opravdu pohodlná. Dostali jsme bonbon a hráli jsme Bingo! Samozřejmě jsem nic nevyhrála. Po hře jsme dostali večeři, která sice nebyla nic moc, ale pořád to bylo lepší, než kdybychom šli spát o hladu. Začali jsme sledovat film, ale já jsem byla tak unavená a polštář a deka, které jsme dostali, byly tak pohodlné a teplé, že jsem okamžitě usnula.
Poprvé v životě jsem tvrdě prospala celou noc v pohybujícím se vozidle. Děkuji, Argentino!
EN Day 1 – 17th October
Carlos, my counselor, told me that he'd pick me up at 4 pm. But then dad called me and told me that he would drove me to Carlos's house at half past four. Argentina... I wasn't sure what to pack for a three week long trip so I ended up with a very huge (and very full) suitcase. But I decided not to care. It surprised me how hard it was to say goodbye to my host family. I really can't imagine doing it at the end of my exchange...
We picked up Kaitlyn and at 5 pm we finally started our journey to Buenos Aires. We got there almost on time and we found others almost without complications. It was so great to see everyone after such a long time!
We waited a little for our couch but we were busy talking to each other so we didn't care much. The seats were very comfortable! We got a candy and we played Bingo! Of course, I didn't win. Then we had dinner which wasn't very delicious but still better than being hungry. We started watching a film but I was so tired and the pillow and blanket we got were pretty comfy and warm that I fell asleep immediately.
For the first time in my entire life I really sleep in a moving vehicle. Thank you, Argentina!
 |
| Bingo! |
 |
| Účastníci zájezdu / Travel squad |
CZ Den 2 – 18. října
Vzbudila jsem se právě včas, abych stihla snídani. Nebylo to nic extra: černý čaj a jeden alfajor. Cestovali jsme až do deseti hodin, kdy jsme konečně dorazili do Mendozy. Cesta nám trvala 15 hodin. Na nádraží jsme čekali na výměnné studenty z ostatních distriktů. Měli přijet v 10:10. Ve čtvrt na dvanáct jsme zahlédli skupinku mladých lidí s velkými kufry. Šla naším směrem.
Všichni jsme nasedli do autobusu a vyrazili jsme k našemu hotelu. No... Vlastně to byla budova střední školy, ve které z nějakého nám neznámého důvodu byly místnosti s palandami pro deset lidí. Rozhodli jsme se, že to nebudeme moc prožívat. Sotva jsme rozhodli, kdo kde bude spát, začali jsme dělat to, co všichni výměnní studenti milují ze všeho nejvíce: začali jsme si mezi sebou vyměňovat placky a odznáčky. Mám teď poměrně působivou kolekci.
Mé jediné přání týkající se obědu znělo Prosím, žádné další řízky. Při vstupu do restaurace nás přivítala dobře známá, podezřelá vůně. O chvíli později přede mnou přistál obrovský řízek. Super. Ale chutnal celkem dobře.
Po obědě jsme šli na exkurzi do vinárny. Opravdu. S Rotary. Nekecám. Dozvěděli jsme se něco o historii vína, o pěstování vína v regionu, o nejpopulárnějších druzích vína… A pak přišla na řadu degustace. Vyzkoušeli jsme dva druhy vína: bílé (které bylo moc dobré) a červené (které mi tolik nechutnalo).
Poté jsme měli jít na prohlídku města, ale sotva jsme vystoupili z autobusu, začalo pršet. A tak jsme viděli jen jeden z parků a muzeum.
V našem „hotelu“ jsme konečně dostali příležitost se osprchovat. Rádi jsme této příležitosti i sprchy využili. Na večeři jsme byli pozváni do místního Rotary Clubu. Jídlo jsme si však museli zasloužit tím, že jsme se představili. Španělsky. Vytrpěný stres však stál za to: pochutnali jsme si na empanádách, asadu a jahodách se šlehačkou. D postelí jsme se dostali až kolem půlnoci.
EN Day 2 – 18th October
I woke up just in time to eat my breakfast. It was nothing extra: black tea and one alfajor. We continued travelling until 10 am when we finally arrived to Mendoza. It took us 15 hours to get there. We waited for exchange students from other districts in the station. They should have arrived at 10:10. At 11:15 we spot a group of young people with huge suitcases. They were walking in our direction.
We all got on bus and we got to our hotel. Well... In fact it was a building of a high school with rooms with beds for 10 people. But we were quite okay with it. As soon as we decided where we will sleep we started doing what all exchange students love most: exchanging our pins. I have a pretty impressive collection now.
My only wish before lunch was Please, no more milanesas. When we got to the restaurant a familiar, suspicious smell welcomed us. And in a while, a huge milanesa appeared in front of me. Great. But it was pretty good.
After lunch, we went on a wine tour. Really. With Rotary. Not kidding. We learnt something about history of wine, about planting it in the region, about the most popular kinds of wine... And then the degustation came. We tried two kinds of wine: white one (which was delicious) and red one (which I didn't like that much).
Then we wanted to go to the city centre but as soon as we got out of the bus it started to rain. So we saw just one of the parks and a museum.
In our “hotel” we finally got a chance to take shower. Of course we took it. We had dinner in local Rotary club. To deserve the meal we had to present ourselves but it was worth it: empanadas, asado, and strawberries with whipped cream. We got to beds after midnight.
 |
| V Mendoze je 300 dní v roce sucho / It doesn't rain in Mendoza for 300 days from the year |
 |
Alexi <3
|
 |
| Vinný sklípek / Wine cellar |
 |
| Profesionální degustátoři / Professional wine taster |
 |
| Fotka na Instagram / Deep Instagram photo |
 |
| Vinařské zátiší / Winery still life |
 |
Park v Mendoza / Park in Mendoza
|
 |
Muzeum / Museum
|
 |
| Tabea před muzeem / Tabea in front of the museum |
 |
Rotary večeře / Rotary dinner
|
CZ Den 3 – 19. října
Ze vstávání v šest jsme nebyli zrovna nadšení. Ale pak se stalo něco úžasného: na snídani jsme dostali kafe. Moje první kafe v Argentině. To mi rozhodně zlepšilo náladu. Nasedli jsme do autobusu a vydali jsme se na 300 km dlouhou cestu do Kordiller. Můžu říct, že jsou úchvatné. A obrovské. Uvědomila jsem si, jak moc miluji hory a jak moc mi chyběly. Průvodkyně nám vyprávěla o historii regionu, o zdejší fauně a floře, o původním obyvatelstvu a dokonce o geologii. Byla jsem překvapená, jak moc si toho o geologických procesech pamatuju ze školy.
Pokaždé jsme zastavili na místě s krásným výhledem, abychom mohli hodně fotit. Taky jsme si pořídili první fotky se všemi našimi vlajkami. Hodně foukalo, ale nám to nevadilo. Pohled na hory překonal všechno nepohodlí a vlasy v očích. Během jedné z těchto zastávek jsme lanovkou vyjeli na vrchol hory, odkud se nám naskytl výhled na překrásné údolí. A poté přišlo to nejlepší: uviděli jsme horu Aconcaguu. Sice jsme od ní byli 40 km daleko, a tak se nám zdála poměrně malá, ale i tak. Kolik lidí může prohlásit: Viděl jsem Aconcaguu?!
Po obědě se rozpoutala sněhová bitva. Byla to super zábava, ale poměrně jsme při ní promrzli. Naštěstí se mi okamžitě naskytla příležitost koupit si pár rukavic. A to ne jen tak ledajakých: jsou z vlny lamy alpaky a s obrázky téhož zvířete.
Během cesty zpět do Mendozy, jsme skoro všichni spali. V hotelu jsme se osprchovali a pak jsme na vlastní pěst vyrazili do centra. Naštěstí jsme s sebou měli Bena a jeho Google mapy. Po chvíli se nám podařilo najít hlavní náměstí s pěkným parkem a velkými kašnami. Chvíli jsme fotili (a snažili se vyhnout jakémusi podivnému člověku vykřikujícímu cosi o Ježíšovi), ale pak jsme museli spěchat zpátky do hotelu, protože nám cesta zabrala více času, než jsme původně plánovali a předpokládali.
S Rotariány jsme šli zpět do centra, abychom se mohli navečeřet v jedné z luxusních restaurací. Dali jsme si ty nejdražší (ale také nejchutnější) ravioli v našich životech. Zpátky jsme se dostali kolem jedné hodiny.
EN Day 3 – 19th September
Getting up at 6am made us pretty grumpy. But then something awesome happened: we got coffee for breakfast. My first coffee in Argentina. It made me feel a way better.
We got on the bus and the 300 km long journey to Cordillera Mountains. I have to admit that they’re impressive. And huge. And I realised how much I love mountains and how much I missed them. The guide was talking about history of the region, about fauna and flora, about the original tribes and even about geology. I was surprised how much information about geological processes I remember from school!
We always stopped in a place with nice view so we could take great photos. And we took new photos with our flags. It was pretty windy and cold but it didn’t matter. The view was definitely worth it. During one stop we took a lift on a mountain from which we could see a wonderful volley. And then the best moment came: we saw the mountain Aconcagua. We were 40 km far away from it so it seemed pretty small but still. How many people can say: I saw the mountain Aconcagua?!
After lunch we started a snow battle. It was really great and funny but also quite cold. Luckily, I immediately got a chance to buy me a pair of mittens. And they’re not just some random pieces of clothes; they’re from alpacas’ fur and with the pictures of alpacas.
Almost all of us slept during the ride back to Mendoza. We took shower in the hotel and then we went to the city centre on our own. We were so happy to have Ben and his Google Maps with us. After a while we found the main square with a nice park and fountains. We took some photos (and tried to avoid and ignore some weird man who was shouting something about Jesus) and we had to hurry back to our hotel because we hadn’t expect the walk to be so long.
With Rotarians we went back to the centre to a fancy restaurant where we bought the most expansive (but also the most delicious) ravioli I’ve ever eaten. We got back about 1 am.
 |
Rotary rodina / Rotary family
|
 |
| Mé německé kamarádky / My German squad |
 |
Slovensko-česko / Slovako-czechia
|
 |
V horách / In the mountains
|
 |
| V dáli Aconcagua / Aconcagua in the background |
 |
Tabea & Aconcagua
|
 |
| Noční Mendoza / Mendoza at night |
 |
S Kait / With Kait
|
 |
| Město Mendoza a my / City of Mendoza nad we |
CZ Den 4 – 20. září
Vstávali jsme o půl deváté, ale všichni bychom mohli spát mnohem déle. Po snídani jsme si vyslechli přednášku o škole, ve které jsme pobývali. Přednášel nám sám pan ředitel, což nám však nezabránilo v tom, abychom byli ospalí. Celkem jsem toho člověka litovala, protože se nám snažil nezáživné informace o škole podat co nejstravitelnější formou, a to španělsky a pomalu. Škola se specializovala na turistický ruch a tak nám pověděl spoustu věcí o nejzajímavějších a (pro turismus) nejdůležitějších místech Mendozy. Naskytla se nám příležitost prozkoumat budovu školy, ale nepřišla mi nijak výjimečná.
Před obědem jsme se vypravili do města nakoupit nezbytné věci: vodu, jablka a španělské karty, se kterými se dají hrát argentinské karetní hry. Na oběd jsem se opravdu těšila, protože nám byly slíbeny lasagně. Musím říct, že mě argentinské kuchyně zklamala. „Argentinské lazaně“ jsou něco-jako-palačinky s mletým masem a rajským protlakem.
Bylo nám řečeno, že odjezd je ve tři hodiny. 14:55 jsem vylezla ze sprchy, ale nijak jsem se tím nestresovala a zachovala jsem chladnou halvu. (Což nebyl až takový problém, protože došla teplá voda.) Byla jsem si téměř jistá, že autobus nepřijede včas. Nejspíš se zlepšuji v tom, jak mám být součástí argentinského obyvatelstva, protože můj odhad byl správný. O půl třetí jsme vyšli před budovu. Ve tři čtvrtě na čtyři začalo pršet. Ve čtyři hodiny pršet přestalo. O půl páté jsme konečně zahlédli náš autobus. Argentina.
V devět hodin jsme přijeli do půvabného města San Rafael, kde jsme se navečeřeli. A poté se nám naskytla příležitost strávit další noc v autobusu. Byli jsme z toho opravdu nadšení!
EN Day 4 – 20th September
We got up at 8:30 but we could've slept for much more time. After breakfast we had a presentation about the school we'd been living at. The director himself was giving us information but this fact didn't stop us from being sleepy. I felt really sorry for that guy because he was trying his best explaining us boring stuff about his school in as interesting form as possible. The school was specialized on tourism so he also told us about the most interesting and (for tourism) most important places in the province Mendoza. We got a chance to explore the building of the school but I didn't find it extraordinary.
Before lunch we went to the city centre to buy some necessary things: water, apples, and Spanish cards to play Spanish card games. I was really looking forward to have lunch because we were told we were having lasagne. I have to say that Argentinian cuisine disappointed me. "Argentinian lasagne" are something-like-pancakes with minced meat and tomato sauce.
We were told that we're leaving at 3 pm. I left shower at 2:55 but I was pretty calm about it. (In fact I wasn't just calm but I was literally cool because we ran out of hot water.) I was almost sure that the bus won't arrive on time. I'm getting better at being Argentinian citizen because my guess was right. At 3:30 we went in front of the hotel. At 3:45 started to rain. At 4 pm rain stopped. At 4:30 we finally spotted our bus. Argentina.
At 9 pm we arrived to a lovely city called San Rafael where we ate dinner. And then we got a chance to spend another night on bus. We were so so so happy about it!
 |
| Naše restaurace / Our restaurant |
 |
Krásky / Beauty queens
|
 |
S Margot / With Margot
|
CZ Den 5 – 21. října
Chtěla jsem usnout, sotva se dostanu na své sedadlo v autobusu. A také jsem tak udělala. Po pár minutách mě však probudila froancouzsko-belgicko-německo-kanadská skupinka, která začala poslouchat hudbu, tančit a obecně byla velmi hlučná. A tak zbytek zúčastněných čekal, až se konečně unaví a ztiší. Ráno jsme všichni byli celkem unavení a otrávení, ale nikdo se neodvážil si stěžovat. Nasnídali jsme se v autobuse: cereální lupínky, jablkový džus a kafe (JO!!!). V jedenáct hodin jsme dorazili do San Antonio, kde jsme se rovnou rozběhli na pláž. Čistá voda, teplý písek, čerstvý vzduch, vůně moře… Pobíhali jsme po pláži, vyhrnuli jsme si nohavice a užívali jsme si vodu… A vyfotili jsme spoustu fotek, některé s našimi vlajkami. A teď se vám musím k něčemu přiznat: oceán mě natolik uchvátil a oslnil, že jsem celou dobu držela vlajku obráceně. Na všech fotkách. (Pokusila jsem se to napravit a poslala jsem veškeré inkriminované fotografii své fotošopem oplývající kamarádce, takže pokud si na fotkách všimnete nějakých nedostatků, není to moje chyba, nýbrž Emina.) Voda plus písek rovná se špinavá chodidla a tak jsme se do restaurace na oběd vydali naboso. A hádejte, jaký vynikající pokrm nám byl dopřán? Ano, další řízek. Po obědě jsme pokračovali v cestě.
O půl sedmé jsme dorazili do Puerto Madryn, našeho útočiště pro následující tři dny. Tentokrát autobus zastavili před opravdovým hotelem. Zavazadla jsme nechali válet po pokoji a zamířili jsme na pláž. Byli jsme trochu zklamaní, protože voda byla poměrně špinavá a pláž byla pokrytá vrstvou chaluh. Ale to nás neodradilo od vášnivého fotografování a procházení se v písku. Ti neodvážnější (nebo nejšílenější, jak chcete) z nás si troufli dokonce i do vody. Ničeho nelituju. Po večeři jsme se znova vydali na pláž, protože jsme se předtím osprchovali a teď nám chyběl písek v ponožkách a všude jinde. Pláž je v noci mnohem hezčí než ve dne, protože nejdou vidět všechny ty nechutné chaluhy. A taky proto, že všechna světla ve městě jsou zapnutá a město vypadá úžasně.
EN Day 5 – 21st September
I wanted to fall asleep as soon as I reach my seat in bus. And I did so. But after few minutes of sleep French-Belgian-German-Canadian squad decided to listen to music, dance and be very loud. So the rest of us had to wait until they became tired and quiet. In the morning we all were pretty annoyed and very sleepy but we didn't dare to complain about it. We had breakfast on bus: cereals, apple juice, and coffee (YES!!!). At 11 o'clock we arrived to San Antonio where we went to the beach. It was beautiful! Pure water, warm sand, fresh air, smell of the sea... We ran in the sand, we rolled up our jeans and enjoyed the water... And we took many photos, some of them with flags. And now comes the moment to make a confession: I was so amused by the ocean that I held my flag upside down. In all photos. (I tried my best and send all these photos to my photoshop friend so if you find any errors in them, please blame Ema, not me.) Water plus sand mean wet and dirty feet so we walked to a restaurant, where we had lunch, barefoot. And guess which delicious dish we ate again. Yes, another milanesa. After lunch we continued with travelling.
At about 6:30 pm we reached Puerto Madryn - our haven for following three days. This time bus stopped in front of a real hotel. It was really nice and each room had it own bathroom. We just dropped our luggage in our bedrooms and we hurried to the beach. We were quite disappointed because the water was relatively dirty and the beach itself was full of sea grass. But that didn't stop us from taking photos and walking in the sand and the bravest of us (or the craziest, whatever) even went to the water. No regrets. After dinner we decided to go to the beach again because we had showered and we missed the sand in our socks and everywhere else. The beach is even nicer at night because you can't see the disgusting seaweeds. And also because all the city lights were on and the city looked awesome.
 |
Nejlepší lidi na světě / The best people in the world
|
 |
Móóóóře / The seaaaaaa
|
 |
| Ne, nemám problém s vlajkou / No, I have no problem with my flag |
 |
| Nemám žádný problém s vlajkou ani větrem / I have no problem neither with my flag nor with the wind |
 |
| RYE 16/17 Argentina D4905 + D4849 |
 |
| Moje nejlepší německé kamarádky / My German best friends |
 |
| Nu což / Whatever |
CZ Den 6 – 23. září
Dostali jsme šanci vstávat v pět hodin, což nás zrovna nepotěšilo. Předpokládali jsme, že nás někdo přijde vzbudit, protože tak tomu bylo všechny předchozí dny. Tento předpokld byl mylný. Jako první jsem se vzbudila já. V 5:54. Autobus měl přijet v šest. Doslova a do písmene jsme se vypravili v několika minutách. Do přízemí jsme seběhli zrovna v okamžiku, kdy přijížděl autobus. Což znamenalo, že jsme zmeškali snídani. Naštěstí jsme se zmocnili alespoň několika media lun (croissanty – jí se tu po tunách. A jsou moc dobré.) Servírka byla tak hodná, že nám bleskově nalila sklenice pomerančového džusu. Naskočili jsme do autobusu právě včas. Pro jednou jsem byla ráda, že jsme v Argentině, protože řidič autobusu musel zajít pozdravit všechny své známé z hotelu (rozuměj všechny z hotelu). V autobusu jsme dojedli media luny a usnuli.
V osm hodin jsme dorazili do Puerto Piramides. Sotva jsme vystoupili z autobusu, byly nám navlečeny záchranné vesty a za několik minut jsme již seděli na lodi. Ta měla dvě paluby a my jsme pochopitelně vyšplhali na tu vrchní. Pluli jsme jen několik minut, když jsme to uviděli. Moje první velryba. Bylo to úchvatné. Zahlédli jsme z ní vždycky jen kousek, ale věděli jsme, jak obrovské zvíře je jen kousek od nás (a jak nestabilní je naše loď). Pokračovali jsme v plavbě a velryby se vynořovaly a zanořovaly všude kolem nás. Fotili jsme jako zběsilí a upínali jsme oči k hladině. Nad hlavami nám plachtili kormoráni, na útesu se vyhřívali tuleni. Počasí bylo perfektní, slunce zářilo… Ranní nepříjemnosti byly zapomenuty.
Navštívili jsme Museo de Orientacion de Fauna, kde jsme viděli kostru velryby (opravdovou… Argentina). Znova jsme nasedli do autobusu a trošku jsme se prospali. Byli jsme probuzeni v Estancia San Gulliermo, což je něco jako ovčí farma. Nejdříve jsme si dali maté a tortas fritas. Což bylo super, protože maté mě konečně trochu probralo. Dostali jsme přednášku na téma ovce, vlna, farmy v Argentině, příroda… Prostě všechno, co vás napadne. Bylo to zajímavé a zábavné, protože nám přednášel sám majitel farmy, ale jeho výklad nebyl tak vážný, jak by člověk předpokládal. Vtipkoval, prokládal výklad kvízovými otázkami… A poté nám jeho pomocník ukázal, jak se stříhá vlna ovcím. Musím říct, že se ta nebohá ovečka chovala lépe než Emma. Také jsme viděli video o tradiční kastraci beranů, a kdybychom to neviděli v televizi, nevěřili bychom, že se něco takového může dít ve 21. století.
Abychom znovu nabyli chuť k jídlu, vyšli jsme si na procházku. Vyšplhali jsme na malý kopec, ze kterého jsme viděli celé okolí. A zjistili jsme, že farma leží uprostřed ničeho. Z jedné strany oceán, z druhé strany nekonečná pampa. Průvodkyně nám řekla, abychom se posadili na zem a chvíli byli naprosto zticha. Nejdřív jsme o tom vtipkovali, ale pak jsme ji poslechli. A já jsem si uvědomila, jak dlouho jsme neslyšela ticho. Poté jsme sešli z kopce a vychutnali jsme si oběd.
Když jsme všechno snědli, vrátili jsme se zpět do hotelu. S kamarády jsme se rozhodli prozkoumat centrum našeho půvabného města. Bylo to opravdu krásné, protože byla sobota, plno lidí trávilo čas v ulicích, kapely hrály, lidé zpívali a tančili, všichni se bavili.
Také jsme však prožili šok. Když jsme vycházeli z jednoho obchodu, zpozorovali jsme plyšového tučňáka, který byl větší než my. Moc jsme mu nevěnovali pozornost, protože jsme si hlídali peněženky, které jsme si schovávali do tašek. A pak k nám ten plyšový tučňák, který evidentně nebyl plyšový, popošel o dva kroky a zamával svými obrovskými křídly. Vyjekli jsme a uskočili o několik kroků zpět. Pak jsme se začali smát, vyfotili jsme se s ním a dokonce jsme mu do kasičky dali nějaké peníze. (A celou dobu jsme se museli smát, takže fotky jsou téměř nepublikovatelné. Ale pro vás…)
EN Day 6 – 22nd September
The possibility of getting up at 5 am made us very happy. We expected that someone would come and wake us up as it was the previous days so none of us had her alarm clock set. That turned out to be a mistake. I was the first one who woke up. At 5:54. The bus was leaving at 6 am. We managed to get ready in literally few minutes. We got downstairs in the moment when the bus stopped in front of the hotel. That meant that we missed breakfast. Luckily, we managed to grab a media luna (croissant - they eat tons of them here in Argentina. And they're delicious.) And the waitress was so nice that she extremely quickly prepared glasses of orange juice. We jumped on bus right in time. For once I was happy that we're in Argentina so the bus arrived five minutes later and it took some time then the bus driver said hi to everyone he knew in the hotel (which means to everyone). In the bus we finished the media lunas and fell asleep.
At 8 o'clock we arrived to Puerto Piramides. As soon as we got out of the bus we got life preservers. And in few minutes we were sitting in a boat. The boat had two decks and of course we sat on the upper one. We were sailing jut for a few minutes when we saw it. The very first whale I've seen in my entire life. It was incredible. We saw just a small part of it but we knew that there's an enormous animal few meters from us (and our boat that wasn't that stable). We kept sailing and the whales were emerging and immersing everywhere around us. We all were talking photos and staring on the ocean. We even saw cormorants and seals on a cliff. The weather was awesome, sun was shining... Morning issues were definitely worth it.
We visited a Museo de Orientacion de Fauna where we saw a skeleton of a whale (real one... Argentina). We got on a bus again and we fell asleep again. We were waken up in Estancia San Gulliermo which was something like a sheep farm. At first, we got mate and tortas fritas. That was great because mate finally woke me up. Then we got a lecture about sheep, wool, shearing process, farms in Argentina, nature... Everything you can imagine. It was very interesting and funny because the owner of the farm himself gave us this lecture but how wasn't serious as you'd expect. He made jokes, gave us quiz questions... And then him helper show us the shearing in action. I have to say that the poor sheep behaved better than Emma. We also saw a video about traditional castration of a ram and if it wasn't a video, I wouldn't believe that something like that is still happening in the 21st century.
To get our appetites back we went for a walk. We climbed on a small hill from which we could see everything around. And we discovered that the farm is in the middle of nowhere. Just ocean and endless pampa. The guide asked us to sit down and be quite for a moment. At first we were joking about that but then we did so. And I realised for how long time I hadn't heard silence. Then we went downhill and enjoyed our lunch.
When everything was eaten we returned to the hotel. With my friends we decided to explore the centre of our lovely town. We found it really nice and because it was Saturday, many people were outside, bands were playing, people were singing and dancing, having fun.
But we also experienced a shock. When we were leaving one shop we spotted a teddy penguin which was taller than us. We didn't pay much attention to it because we were keeping our eyes on our wallets which we were putting to our bags. And then the teddy penguin, which apparently wasn't teddy, made two steps toward us and waved its huge wings. We all yelled and made three quick steps back. And then we started laughing, we took a photo with him and we even gave him some money. (And we were giggling all the time so that's why the photo is almost unpublishable. But for you...)
 |
Velrybářská výprava / Whale watching squad
|
 |
| Milujeme Kelly a její GoPro / We love Kelly and her GoPro |
 |
| Velryba 1 / A whale 1 |
 |
| Velryba 2 / A whale 2 |
 |
| Velryba 3 / A whale 3 |
 |
| Nejlepší velrybáři-pozorovatelé / The best whale observers |
 |
| Opravdová kostra opravdové velryby / A real skeleton of a real whale |
 |
| Maté / Mate |
 |
| Stříhání vlny / Shearing proces |
 |
| Nadšeně se tvářící ovce / A very enthusiastic sheep |
 |
| Poklidné prostředí / Calm environment |
 |
| Plyšový tučňák / A teddy penguin |
CZ Den 7 – 23. října
Upřímně řečeno, když nám bylo řečeno, že budeme vstávat o půl šesté, měli jsme z toho celkem radost, protože to znamenalo o půl hodiny více spánku než včera. Tentokrát se nám podařilo vstát včas a poklidně se nasnídat a já jsem si dokonce vypila svůj hrnek kafe. To mi však nezabránilo v tom, abych v autobuse prospala celou cestu do Punta Tombo. Když jsme se tam dostali, rychle jsme vyskočili z autobusu, protože jsme se nesmírně těšili na následující aktivitu: sledování tučňáků. Šli jsme po pěkném dřevěném chodníku, který nás vedl přímo do Národní rezervace. Po několika metrech jsme spatřiili prvního tučňáka, který se ukrýval za keřem. Všichni jsme se k tomu nebohému zvířeti vrhli s foťáky v rukách. Jak jsme pokračovali v cestě, objevovalo se více a více tučňáků a někteří nám pózovali jako profesionální modelky a modelové. Byli tak rozkošní! Průvodce nám vše nadšeně vysvětloval a popisoval a pro jednou jsme měli spoustu zvídavých otázek. A tak jsme se dozvěděli spoustu zajímavých, důležitých a inspirativních věcích o těchto černo-bílých sympaťácích. Tady jsou:
- · Tučňáci jsou monogamisté.
- Samci před návratem samic připravují hnízda, protože jsou schopní cestu vykonat rychleji.
- Oba dva rodiče se starají o vejce a o mláďata.
Proč vám to říkám? Abych předem zodpověděla všechny otázky typu Proč máš tučňáky raději než lidi?
Strávili jsme tam spoustu času a naprosto jsme se do tučňáků zamilovali.
Po obědě (další zk@&{* řízek) jsme šli do Museo Paleontologico Edigio Feruglio, kde nám byly poskytnuty světoborné informace o dinosaurech, velkém třesku, plazech a jiných věcech, o kterých jsme rozhodně nikdy předtím nic neslyšeli (přesně to si nejspíš myslela průvodkyně). A já jsem se zapřísahala, že jestli se ještě někdy dostanu zpátky do tohoto muzea, naučím je, jak používat režim celé obrazovky, když návštěvníkům promítají videa.
Odpoledne jsme si trochu odpočinuli, abychom byli svěží na večer, protože jsme měli povoleno jít ven. Zpívali jsme, tancovali, bavili jsme se. A město i pláž jsou v noci prostě úžasné.
EN Day 7 – 23rd October
Honestly, we were pretty happy when we were asked to get up at 5:30 am because it meant we could sleep 30 minutes longer than yesterday. This time we managed to eat our breakfast peacefully and I even got a cup of coffee. But that didn’t stop me from sleeping in bus all the way to Punta Tombo. When we got there we literally jumped out of the bus because we were super excited about the following activity: we were about to see penguins. We followed a nice wooden path into the National Reservation and after few meters we spotted the first penguin who was hiding behind a bush. We all started taking photos of that poor animal. As we continued walking more and more penguins were appearing and some of them were posing like professional models. They were so adorable! The guide was willing to explain everything to us and for once we had many questions. So we learnt many interesting, important and inspiring stuff about these b&w guys. So… Here you are:
Penguins are monogamists.
Male penguins prepare the nest before female penguins come because they’re able to make he journey quicklier.
Both of the parents take care about the eggs and babies.
Why do I find it important? Because these are the answers for the Why do you like penguins more than humans? question.
We spend such a long time there and we all fell in love with penguins.
After lunch (another fu@&{* milanesa) we went to Museo Paleontologico Edigio Feruglio where we got some information about dinosaurs, the big bang, reptiles, and other stuff we had really never heard of before (or at least the guide thought so). I promised myself that if I ever get back to that museum, I’ll teach them how to use full screen for videos which they are presenting.
In the afternoon we rest a little because we were allowed to go out at night. We sang, danced, had fun. And the city and beach was so beautiful at night.
 |
| Selfie s guanaco / Selfie with guanaco |
 |
| Pózující tučňák / Posing penguin |
 |
| Hádejte, kdo má přednost v ťapkání? / Guess who will cross the road first? |
 |
| Tihle tučňáci mají lepší milostný život než já. / These penguins have better love life than me. |
 |
| S vejcem / With its egg |
 |
| Není to prostě roztomilý? / Isn't it just cute? |
 |
| S mými novými kamarády / With my new friends |
CZ Den 8 – 24. října
Popravdě řečeno, předchozí noci jsme toho moc nenaspali, a tak jsme to až do oběda doháněli v autobuse. Najedli jsme se ve městě Comodoro Rivadavia. Po obědě jsme pokračovali ve spaní. Když už jsme nemohli víc spát, začali jsme poslouchat písničky, zpívat, hrát truco (argentinská karetní hra) a jíst všechno, co bylo v našem dosahu. Večer jsme dorazili do Puerto Santa Cruz, kde jsme přenocovali.
EN Day 8 – 24th October
To be honest, we didn’t get much sleep the previous night so we slept until lunchtime in the bus. For lunch we stopped in a city called Comodoro Rivadavia. After lunch we continued sleeping. When we couldn’t sleep more we started listening to songs, singing, playing truco (Argentinian card game) and eating everything we found. In the evening we arrived to Puerto Santa Cruz where we spent the night.
 |
| Před snídaní jsme se proběhly na pláž / Before breakfast we ran to the beach |
 |
| Východ slunce stál za to / The sunrise was worth it |
 |
| Vzdělávám se / Getting my education |
 |
| Annika & Puerto Santa Cruz |
CZ Den 9 – 25. října
Snídaně nebyla nic moc, ale dostala jsem své kafe, a tak jsem to moc neprožívala. Pokračovali jsme v cestě, dokud jsme nedorazili do města Esperanza, ve kterém jsme poobědvali. O pár hodin později jsme se ocitli ve městečku Calafate. Vybalili jsme si věci z kufrů a vydali jsme se na průzkum centra. Bylo moc pěkné, ale každým coulem turistické. To však znamenalo spoustu zajímavých (a předražených) obchodů se suvenýry.
Při večeři jsem málem způsobila mezinárodní konflikt. Číšník nám nabídl Coca colu, 7up a Sprite. Já jsem ho požádala o vodu. Zopakoval svou nabídku. Zopakovala jsem svou prosbu. Zatvářil se překvapeně, udiveně a trošku podrážděně. Zopakoval názvy těch tří nechutně přeslazených věcí. Zopakovala jsem svou prosbu o vodu. Pak to konečně vzdal a přinesl nám láhev čiré tekutiny. Ale pokaždé, když procházel kolem našeho stolu, se na mě škaredě zadíval. A tak jsem se mu po jídle šla omluvit a říct mu, že jsem nechtěla být nezdvořilá, že jenom bojuju se španělštinou a nedovedu se vyjádřit naprosto přesně. K mému překvapení se z něho vyklubal celkem sympatický člověk a začali jsme si povídat o všem, o čem dokážu mluvit španělsky. Takže zatím žádná argentinsko-česká válka.
EN Day 9 – 25th October
The breakfast was nothing extra but I got my coffee so I was pretty okay. We continued travelling until we reached the city Esperanza where we had lunch. Few hour later we arrived to Calafate. When we unpacked our suitcases we explored the city centre. It was pretty nice, but it was very obvious that it’s a tourist centre. On the other hand that meant many interesting (and expensive) souvenir shops.
At the dinner I almost caused an international conflict. The waiter offered us Coke, 7up, or Sprite. I asked him to bring us water. He repeated his offer. I asked him water again. He looked surprised, confused, and kinda irritated. He repeated those three kinds of disgustingly sweet drinks. I repeated my question about water. Then he finally gave up and brought us water. But he gave me a weird look whenever he walked by our table. So after dinner I came to him to apologize and to tell him that I didn’t mean to be rude that I just couldn’t express myself in Spanish perfectly. Suddenly, we started talking and we had a lovely chat about everything I could say in Spanish. No Argentinian-Czech war so far.
 |
| S Tabeou / With Tabea |
 |
| Foukalo / It was windy |
 |
| Benzínka / Gas station |
 |
| Jeden z mých nejoblíbenějších výhledů / One of my favourite views |
 |
| Calafate |
 |
| No nejsme roztomilý? / Aren't we cute? |
 |
| Současná situace / Current situation |
CZ Den 10 – 26. října
Musela jsem vstávat brzo, protože jsme na snídani byli rozděleni do několika skupin, abychom se vlezli do malé restaurace. A já jsem pochopitelně patřila mezi šťastlivce, kteří snídali jako první. A tak jsem překročila další hranici a snídala jsem v pyžamu. Když jsem dopila své kafe, zvládla jsem se i obléct a nastoupit do autobusu. Chtěla jsem opět usnout, ale náš průvodce začal tak nadšeně vyprávět o tak zajímavých věcech, že jsem se překonala a celou cestu zůstala vzhůru. Díky tomu jsem se i mohla zúčastnit kvízu (a polechtat své ego). Přibližně za dvě hodiny jsme dorazili do Parque Nacional Los Glaciares.
Nejdříve jsme šli na krátkou procházku po dřevěném chodníku, který nás dovedl dost blízko k ledovci Perito Moreno. Pohled na tu masu ledu byl dech beroucí. Když jsme se na tu krásu dostatečně vynadívali, nafotili jsme kvanta fotek a dočkali jsme se obrovského kusu ledu padajícího do vody, vrátili jsme se zpět do autobusu a dojeli jsme do přístavu. Hezká a prostorná loď nás dopravila na ledovec, kde jsme poobědvali na terase s dokonalým výhledem. Po jídle přišel čas na mini trekking. Na boty nám byly upevněná mačky a… A teď nastává chvíle, abych vám pověděla Příběh o botách:
Před odjezdem na výlet věnovaly maminka s babičkou mým botám možná až přílišnou pozornost, protože byly přesvědčené, že po ledovci nemůžu chodit v Nike Air Max botaskách. A tak mě donutili optat se host mamky, jestli náhodou nemá zimní boty. Kupodivu je měla, a dokonce byly v mojí velikosti. A tak jsem si je půjčila. Předpokládám, že jste již někdy přišli do styku se sněhulemi. Tudíž víte, že jsou poměrně velké a těžké a zaberou spoustu místa v kufru. Co bych však pro maminku a babičku neudělala. Vláčela jsem s sebou ty boty přes celou Argentinu. A teď konečně přišel den, kdy jsem si je mohla obout. Sotva jsem tak ale učinila, bylo mi řečeno, že si je nemohu vzít, protože nemají tkaničky, a tak by se na ně mačky nedaly upevnit. Měla sem je na sobě ani ne dvě minuty. Pak jsem je odkopla do kouta a obula si své Nike botasky.
Chůze s mačkami je poměrně obtížná a namáhavá a já si připadala jako tučňák, ale rozhodně jsem nevypadala tak roztomile. Ale výhled stál za trochu námahy a šplhání. V nejvyšším bodě, kterého jsme dosáhli, jsme si dali panáka ledovcové vody pro zahřátí. A bonbon. Dokonalost.
Když jsme slezli dolů, rozhodli jsme se udělat jednu ze šíleností, které k výměně patří. Všechny holky zapózovaly pro fotku před ledovcem. Bez triček. S podprsenkami nad hlavami. Byla opravdu zima a dost foukalo, ale hřál nás adrenalin.
Když jsme se oblékly, loď nás přepravila na výchozí břeh a autobus nás dovezl do našeho města. Vypravili jsme se do města na nákupy, protože jsme chtěli připravit překvapení pro naší kamarádku Lorane, která následujícího dne slavila narozeniny. Koupili jsme suroviny na přípravu nepečeného dortu (s DDL, mascarpone, lentilkami a sušenkami), pohlednici s ledovcem, na kterém jsme dnes stáli a rozličné dekorace. Dvě z holek, Danja a Kelly, se zhostily přípravy dortu a my jsme po večeři vyzdobili jídelnu. Nafoukli jsme 25 balonků a barevnými stužkami jsme ozdobili stůl, za kterým bude oslavenkyně následujícího dne snídat.
EN Day 10 – 26th October
We had to get up pretty early because we were divided into different groups for having breakfast in a small restaurant and I was so lucky that I got to the first group. So I crossed another line and ate my breakfast in my pyjama. When I finished my coffee I managed to get dressed up and got on the bus. I wanted to fall asleep but the guide was very enthusiastic and he talked about interesting things and he gave us quiz questions so I stayed awake all the time. In less than two hours we reached Parque Nacional Los Glaciares.
At first we went for a short walk on a wooden path which lead us pretty close to glacier Perito Moreno. The view was breath taking. When we took enough photos and saw a huge piece of ice falling in the water we got back on bus which took us to a port. A nice boat took us to the glacier where we ate lunch while staring at the monumental icebergs. Then the mini trekking came. We got spikes on our shoes. Which leads me to my Shoe Story.
Before the trip my mom and grandma were very passionate about my shoes because she said that I can't walk on a glacier wearing Nike Air Max shoes. So she made me ask my host mom if she had winter boots. Surprisingly, she had ones and even in my size. So I borrowed them. I guess that all of you have ever seen winter boots. So you know that they're pretty huge and take much space in your suitcase. But I wanted to make my mom happy so I carried them across the whole Argentina. And today I finally got the chance to put them on. But as soon as I did so, I was told that I can't wear them because they don't have shoe laces. So I wore them literally for two minutes and then I put on my Nikes.
Walking with spikes is pretty difficult and I felt like a penguin but I definitely wasn't that cute. But the view was 100% worth it. On the top of the glacier we got a shot of glacier water with ice. And a candy. Perfection.
When we got downhill we decided to do some crazy exchange stuff. All the girls posed for a photo in front of the glacier. T-shirtless. Braless. It was really cold and windy but the adrenalin kinda warmed us.
Then we took boat back to the land and bus to our city. We went shopping because we wanted to prepare a surprise birthday party for our friend Lorane whose birthday was the following day. So we bought stuff for preparing an unbaked cake (with DDL, mascarpone, smarties and cookies), post card with the glacier we saw today and decorations. Two girls, Danja and Kelly, prepared the cake and after dinner we decorated the dining room. We blew 25 balloons and put colourful streamers on the table where she'd have breakfast the following day.
 |
| Rotaryyyy |
 |
| Perito Moreno |
 |
| S ledovcem / With glacier |
 |
| IT & CZ &SK |
 |
| S Nilsem / With Nils |
 |
| A kde obědváte vy? / So where do you have lunch? |
 |
| Filip a mačky (a česká vlajka jako šála) / Filip and spikes (and Czech flag as a scarf) |
 |
| Reprezentuju / Representing |
 |
| Ledové království / Frozen kingdom |
 |
| Panák vody z ledovce / Glacier water shot |
 |
| Zatím nejvíc kůl fotka / So far the most epic photo |
CZ Den 11 – 27. října
Nadšeně jsme vyskočili z postelí, protože jsme se nemohli dočkat, až uvidíme, jak nadšeně se Lorane bude tvářit, až uvidí překvapení, které jsme jí nachystali. Rychle jsme se vypravili a pospíchali jsme do restaurace. Zvládli jsme se tam dostat dříve než Lorane, a tak Kelly na videu zvěčnila okamžik, kdy oslavenkyně vcházela do místnosti. Zazpívali jsme jí španělsky a anglicky narozeninovou písničku. Byla opravdu překvapená a vypadala šťastně. Přinesli jsme jí dort se 17 svíčkami a ozdobou hlásající Feliz cumple. Všechny balonky jsme vzali s sebou do autobusu, a tak jsme ho vlastně taky jaksi vyzdobili.
Dostali jsme se k Lago Argentino, kde jsme se nalodili a vydali se na plavbu po jezeru. Bylo to naprosto úžasné! Kombinace čistého jezera, vysokých hor a ledovců byla okouzlující. Spoustu jsme toho nafotili a pořídili jsme si i jeden profi skupinový snímek. V průběhu plavby jsme spořádali celý dort a byl vynikající. Danja a Kelly odvedly perfektní práci.
Každý, kdo zná moji rodinu (především babičku a maminku), nebude následujícími informacemi nikterak překvapen. Troufám si dokonce tvrdit, že spousta lidí něco takového očekávala. Inu, nezklamu vás. Po návratu do hotelu jsme s ostatními začali hrát karty. A já jsem zjistila, že se vlastně necítím zrovna nejlépe. Půjčila jsem si tedy Filipův teploměr, který mé obavy a podezření potvrdil: zůstala jsem zírat na číslo 38,4 °C. A tak jsem se osprchovala, zapila Ibalgin a zalezla rovnou do mé postele (vlastně do postele patřící Tabee, která mi nedovolila šplhat na vrchní postel palandy). Pokoušela jsem se usnout, ale připadala jsem si, jako bych ještě pořád byla na lodi. Aspoň jsem dostala večeři do postele.
EN Day 11 – 27th October
We literally jumped out of our beds because we were so excited to see Lorane's surprised face. We got ready quickly and we hurried to the restaurant. We managed to arrive there before Lorane so Kelly could take a video when Lorane was entering the room. We sang her the birthday song in Spanish and English. She was very surprised and she seemed to be very happy.
We brought her her cake with 17 candles and a decoration saying Feliz cumple. We took all the balloons to the bus so it was kinda decorated as well. We went to Lago Argentino where we got on a boat and we went for a long boat trip. It was absolutely awesome! The combination of pure lake and high mountains and glaciers was breath taking. We took many photos and even one professional group picture. During the trip we ate all the cake and it was delicious. Danja and Kelly did a great job.
Everyone who knows my family (especially my granny and mom) won't be surprised by following information. I even dare to say that many people were expecting this and waiting for it. Well, I won’t disappoint you. When we returned to the hotel we started playing cards with other girls. And I realized that I wasn't feeling really well. So I borrowed Filip's thermometer which told me that suspicion wasn’t pointless: I stared at number 38,4 °C. So I took shower, found some painkiller and went straight to bed (in fact I went to Tabea's bed because she didn't want to let me climb on my upper bed). I tried to sleep but I felt if I still were on a boat. At least I got a dinner to bed.
 |
| Dort / A cake |
 |
| Stůl pro Lorane / Lorane's table |
 |
| S oslavenkyní / With the b-day girl |
 |
| Miluju vítr / I love wind |
 |
| Opět Slovensko-česko / Again Slovako-czechia |
 |
| Je to česká vlajka, přísahám / It's a Czech flag, I promise |
 |
| Můj mezinárodní gang / My international squad |
 |
| Konečně dobrá povětrná fotka / Finally a good windy photo |
 |
| Moje vlasy se zbláznily / My hair went mad |
 |
| Ledovec Upsalla / Glacier Upsalla |
 |
| My heart wil goooooo oooooon.... |
 |
| Výměnní studenti mají pořád hlad / Exchange students are always hungry |
 |
| Život výměnných studentů je náročný /Exchange students have a hard life |
 |
| Profi foto / Professional photo |
CZ Den 12 – 28. října
Vstali jsme poměrně brzo, posnídali jsme a dojeli jsme do El Chalten. Necítila jsem se nadvakrát skvěle, má teplota se pohybovala okolo 37, 5 °C a bolela mě hlava. A začala jsem silně kašlat. Dostat se z autobusu pro mě představovalo nelehký úkol. Chtěla jsem sdílet pokoj s Kelly (hrozný nápad, já vím), ale obě jsme byly příliš pomalé, a tak jsme zůstaly sedět na našich kufrem ve vstupní hale a čekali jsme, až se někomu podaří najít dvě přebytečné postele. Byla jsem tak unavená, že sem málem usnula na gauči v restauraci. Patricii se mě zželelo a poskytla mi na dobu nezbytně nutnou svou postel.
Po odpočinku, obědu a dalším Ibalginu mi bylo celkem dobře, teplota se ustálila na normálu, a tak jsem se rozhodla, že půjdu na plánovanou procházku s ostatními. Uznávám, už jsem měla i lepší nápady. Nemohla jsem si vystačit s dechem, celou dobu jsem se střídavě dusila a prohlašovala, že mi nic není. Kašlala jsem tak silně, že jsem co chvíli musela zastavit, abych popadla dech. Bolest hlavy se vrátila… Ani jsem si ten výhled na krásnou krajinu nemohla vychutnat. Asi byl pro mě příliš silný. Příliš… dech beroucí.
Když se mi nějakým zázrakem podařilo slézt dolů, byla jsem naprosto vyčerpaná. Což mi nezabránilo v tom, abych nevylezla na menší skálu, jen abych se mohla nechat vyfotit. (Jednou pro svou Instragramovou slávu umřu.) V hotelu jsem se osprchovala, zapila další Ibalgin a zalezla do postele se svou kamarádkou horečkou. Mí lidští přátelé byli tak hodní, že mě vzbudili na večeři. A pak jsem znovu usnula.
EN Day 12 – 28th October
We got up quite early, ate our breakfast and drove to El Chalten. I wasn’t feeling very good, my temperature was about 37, 5 °C and I had a headache. And I started coughing very hard. Even getting out of the bus was a challenge. I wanted to share a room with Kelly (terrible decision, I know) but we both were too slow so we ended up sitting on our suitcases in the hall, waiting for someone who would help us find some free beds. I was so tired that I almost fell asleep on a couch. Patricia was so nice that she let me sleep in her bed for a while.
After some rest, lunch and another painkiller I felt pretty good and my temperature was normal so I decided to absolve a walk with others. I have had wiser ideas. I was out of breath all the time, I was coughing so hard that I had to stop every few minutes, my headache returned… I didn’t even enjoy the view. I guess it was too amazing for me. Too… breathe taking.
When I somehow managed to get downhill I was absolutely exhausted. Which didn’t stop me from climbing on a huge rock just to take some cool photos. (I’ll die for my Instafame one day.) In hotel I just took a shower, took some painkillers and fell in bed with my friend fever. My human friends were so nice that they woke me up for dinner. After that I fell asleep again.
 |
Slavíme 28. října / Celebrating 28th October
|
 |
| Moje nová domovská země / My new home country |
 |
| Kdo si zapomněl sluneční brýle? / Who forget her sun glasses? |
 |
| Vrcholové foto / On the top of the mountain |
CZ Den 13 – 29. října
Pro jednou jsem si usmyslela, že budu zodpovědný dospělák činící racionální rozhodnutí, a tak jsem se na sedmihodinový pochod nevydala. Jeden kluk z německého gangu, Dariush, byl taky nemocný, a tak jsem aspoň v hotelu nezůstala sama. Po snídani jsme si chvíli povídali, pak jsme se rozhodli, že si půjdeme na chvíli odpočinout do našich postelí. Umyla jsem si vlasy, uklidila věci rozházené po pokoji a řekla jsem si, že si na chvíli zdřímnu. O tři hodiny jsem se konečně probudila. Doufala jsem, že v jídelně potkám Dariushe, ale narazila jsem tam jen na Piruchu z Rotary. Nabídla mi maté, atak jsem tam s ní dlouho seděla, povídaly jsme si a pily ten lahodný nápoj. Maté mi opravdu chybělo. Ve dvě hodiny jsem už byla pořádně hladová, a tak jsem se vypravila vzbudit svého německého kamaráda, abychom se společně mohli naobědvat. Připadali jsme si jako VIP hosté, protože jsme byli jediní lidé v hotelu. To mělo jednu obrovskou výhodu: rychlou wifi. A tak jsem se dostala do styku s lidmi v České republice a poslala jsem fotky každému, kdo o ně stál. Ve čtyři hodiny se začali trousit první unavení, zmoklí a otrávení turisté. Bylo mi jich opravdu líto, protože zatímco oni pochodovali v dešti a větru, já jsem poklidně spala. Ale aspoň jsme díky nim dostali kakao, a tak mé škodolibé já bylo celkem rádo, že se jim počasí zas až tak nevyvedlo.
Když si všichni odpočinuli a spousta lidí se prospala, udělala jsem další špatné rozhodnutí. S Tabeou a ostatními jsem se vypravila do centra koupit si nějaký ten odznáček. Většinu času jsem strávila kašláním a pantomimickým znázorněním ryby na suchu. Ale získala jsem svoji placku. (Jednou mě tyhle věcičky budu stát život.) Když jsme se konečně vrátili do hotelu (celá procházka netrvala déle než 20 minut), byla jsem vyčerpaná a mým jediným přáním bylo padnout do postele. Splnilo se mi. Vstala jsem jen, abych se mohla navečeřet, a šla jsem opět na kutě. A proto jsem zmeškala veškerou legraci.
Některé z holek se rozhodly, že si obarví část vlasů namodro a hned se do toho pustily. Nové barvy zlákaly i kluky, kteří si své vlasy chtěli odbarvit na blond. (Kromě Simona, který se rozhodl pro šmoulí vzezření.) No, nepovedlo se to zcela tak, jak bylo v plánu. Většina vlasů, která měla zmodrat, namísto toho zezelenala. Přesto to však vypadalo moc dobře. Většina kluků neměla takové štěstí. Místo vytouženě blond se jim na hlavě objevila zrzavá, za kterou by se nemusel stydět žádný z členů Weasleovy rodiny. (Na tuto skutečnost jsme reagovali zvoláním: Pořád ne zrzavý? Teď už ne! – fanoušci Doctora Who pochopí.) A okamžitě jsme je překřtili na Zrzaví němečtí kluci (v angličtině to zní o poznání lépe). Někteří z nich se málem rozbrečeli, když před sebou v zrcadle uviděli zrzky. Ale upřímně řečeno, většině z nich to celkem slušelo.
EN Day 13 – 29th October
For once I decided to be a responsible adult who makes logical decisions so I didn’t absolve 7 hours long trekking. One guy from the German Squad, Dariush, was sick as well so at least I wasn’t alone. After breakfast we talked a little and we agreed on going our beds for a while to rest a little. I washed my hair, tidy my stuff and told myself to take a short nap. 3 hours later I finally woke up. I went to the restaurant and hoped to meet Dariush there but I met just Pirucha from Rotary. She offered me mate so I spent a long time talking to her and drinking that delicious thing. I really missed mate. At 2 pm I became really hungry so I went wake up my German friend so we could have lunch together. We felt like VIP guests because we were the only people in the hotel. And we had one great advantage: fast Wi-Fi. That gave me opportunity to get in touch with people in the Czech Republic and to send photos to everyone who wanted them. At 4 pm first tired, wet and annoyed people returned to the hotel. I felt pretty sorry for them because they had to walk a lot in wind and rain while I was calmly napping. But I got hot chocolate thanks to them so I was kinda happy that they hadn’t had perfect time.
When everyone rested for a while and many people took a small nap I made a bad decision. I went to the city centre with Tabea and others to buy some pins. Too late (but also very soon) I discovered that going anywhere wasn’t one of my brightest ideas. So I spent most of the time coughing and gasping for air. But I got my pin (I’ll die for these things one day.) When I finally managed to get back to the hotel (the whole walk lasted for less than 20 minutes) I was absolutely exhausted and I just fell to bed. I got up to eat my dinner and then I went to sleep again. And that’s why I missed a huge fun.
Some girls decided to dye their hair blue and they did so. Boys became interested in new colours as well and they wanted to bleach their hair blond. (Except for Simon who went for Smurf look as well). Well, things didn’t go exactly how they planned. Most of the hair that should’ve become blue turned out to be green. But it still looked very well. Most of the boys weren’t that lucky. They didn’t become blond, but ginger like the Weasley family. (We reacted to this by yelling: Still not ginger? Nevermore! – Whovians will understand.) And we immediately started calling them Ginger German Guys. Some of them were almost crying when they so their ginger selves in mirror. But to be honest, most of them looked pretty good.
 |
| Vyfoceno v dýchací pauze / Photo taken during a breath catching stop |
CZ Den 14 – 30. října
Tentokrát jsem bydlela s Margot a Anaïs, které jsou vždycky všude včas, a tak jsem pokaždé stihla snídani. Díky tomu jsme s Anaïs dneska ráno mohly udělat dobrý skutek. Tři z kluků zaspali a měli jen pár minut na to, aby si sbalili věci a dostali se do autobusu, takže neměli šanci stihnout snídani. A tak jsme každému z nich připravily snídaňový balíček s toasty, marmeládami, cereáliemi a ovocem. Doufala jsem, že si tím nakloním karmu. Nepodařilo se. Odpoledne jsme z autobusu vysedli uprostřed ničeho, kde na nás čekaly tři minivany. Zavezly nás do Bajo Caracoles, kde jsme navštívili La Cueva de las Manos – jeskyně s otisky rukou, které vznikly přibližně roku 7300 př. n. l. Moc jsem se na tuto exkurzi těšila, ale její součástí byla, bohužel, i chůze. Což ten den nebyla zrovna moje nejsilnější stránka, a tak jsem opět jen kašlala a bezmocně lapala po dechu. Ani jsem si pohled na tu prehistorickou památku neužila, protože jsem měla příliš práce s dostáváním alespoň nějakého toho vzduchu do mých nespolupracujících a protestujících plic. Jo, byla to přesně taková zábava, jak si myslíte. Foukal tak silný vítr, že následující mini trekking byl zrušený, což mě opravdu netrápilo. Když jsem se dovlekla k autům, bylo mi tak špatně, že mi bylo dovoleno jet osobákem spolu s Rotariány. Když jsem konečně začala dýchat normálně, okamžitě jsem usnula a vzbudila jsem se až při příjezdu do kempu, ve kterém jsme trávili noc. Musím říct, že už jsem nocovala na hezčích místech, ale spali jsme v chatě, která byla v porovnání s ostatními pokoji naprosto luxusní záležitostí. (Až na absenci teplé vody.) Večer všichni tancovali a zpívali a já jsem mohla akorát tak doploužit do postele. Ale zato jsem cestou do chaty pozorovala oblohu plnou hvězd. Byla to nádhera a já se na ni nemohla vynadívat.
EN Day 14 – 30th October
All this time I shared room with Margot and Anaïs who are always on time so I had breakfast on time every day. That allowed me and Anaïs to make a good turn this morning. Three of the guys overslept and they had just few minutes to pack all their stuff and get on bus so they had no chance to have breakfast. So we prepared him three breakfast packs with toasts, jams, cereals, and fruits. I hope that karma would like me after it. It didn’t work. In the afternoon we arrived to the middle of nowhere where three minivans were awaiting us. They took us to Bajo Caracoles where we visited La Cueva de las Manos – a cave with handprints which are from 7300 BC. I was really looking forward to see them but sadly seeing them included walking which wasn’t my favourite activity that day so I ended up choking and gasping again. I didn’t even enjoy the view because I pay all my attention to getting some air to my not-cooperating lungs. Yes, it’s as funny as it sounds. It was too windy to do a mini trekking and I really wasn’t sad about it. When I got back to car I was so sick that I was allowed to go in a car with Rotarians. As soon as I caught my breath I fell asleep and woke up at a camp where we spent the night. I have to say that I’ve been to nicer places but we slept in a cottage which was way better than the others rooms. (Except for the lack of hot water.) In the evening everyone was dancing and singing and I just went to bed. But on my way to the cottage I saw the sky full of stars. It was beautiful and I stared at them for a long time.
 |
| Panorama / Skyline |
 |
| Ruce / Hands |
 |
| Pravěke graffiti / Ancient graffiti |
 |
| A další / And more of them |
 |
| Hvězdy / Stars |
CZ Den 15 – 21. října
Vstávali jsme brzo, snídaně mohla být výrazně lepší, kafe nemělo žádnou chuť… Zažila jsem už lepší rána. Až do odpoledne jsme autobusem cestovali do města Esquel. Mohl to být obyčejný, možná trošku nudný den. Ale já jsem se postarala o zábavu. Bylo mi tak špatně, že se Rotariáni rozhodli vzít mě do nemocnice. Přátelská rada: ani za nic nechoďte do argentinské nemocnice, dokud vás od smrti nedělí jen několik minut. Budova byla stará a nevábná – ne vyloženě špinavá, ale měli jsme v ní pocit, že přežijeme, pouze pokud se následně vykoupeme v dezinfekci. Seděli jsme v zatuchlé čekárně asi 20 minut. (Kašlala jsem tak silně, že si ode mě lidé drželi zdravý (haha) odstup. Nebránila jsem se tomu.) Potom mě konečně zavolali do ordinace. Lékař mě uvítal slovy: „Taky je mi špatně.“ To ve mně příliš důvěry nevzbudilo. Byla jsem mile překvapená, když se ukázalo, že umí anglicky. S medicínou už na tom tak dobře nebyl. Poslechl si mé srdce a podíval se mi do krku, načež prohlásil, že mám nateklý krk. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že krk mám nateklý od kašle a že mým opravdovým problémem je, že nemůžu dýchat. Nevěnoval tomu pozornost. Byl spokojený s diagnózou, kterou již stanovil. Naspal mi recept na antibiotika a Ibalgin. Vyřešeno, hotovo. Toť vše. Bylo mi špatně, byla jsem rozzlobená a stále jsem nemohla dýchat, ale zvládla jsem se dostat do lékárny, kde jsem si koupila předepsané léky, a zpátky do hotelu, kde jsem padla do postele. Po večeři šli všichni ven a já jsem si zapila svoje pilulky a šla do postele. Tolik k mému sociálnímu životu.
EN Day 15 – 31st October
Getting up early, breakfast that could’ve been way better, tasteless coffee… Morning wasn’t something extra. We got on our coach and travelled until the afternoon when we arrived to Esquel. It’d be an ordinary, maybe a little bit boring day but I felt so bad that Rotarians decided to take me to hospital. Friendly advice: never ever go to an Argentinian hospital unless you’re about to die within few minutes. The building was really old and disgusting – not exactly dirty, but it made you feel like you need few litres of disinfection to survive there. I waited in an ugly hall for more than 20 minutes. (I was coughing pretty badly all the time so people kept some distance. I wasn’t against it.) Then I was finally called inside the doctor’s office. He welcomed me by saying: ”I’m sick as well.” which didn’t make me feel better. I was very happy when I discovered that he could speak English. Sadly, he wasn’t that good at medicine. He listen to my heart and then had a look in my throat. He told me I had a sore throat. I tried to explain that my throat is sored just because of the coughing and that the real problem is that I can’t breathe. But he didn’t seem to care. He was happy with the diagnose he already made. So he gave me a receipt for antibiotics and painkillers. And that was all. I was sick and angry and out of breath but I somehow got to the pharmacy, where I bought the pills, and back to the hotel where I fell in my bed. Everyone was going out after dinner and I just swallowed few pills and went to bed. I had an awesome social life.
CZ Den 16 – 1. listopadu
Po snídani jsme se autobusem dopravili do Parque Nacional Los Alerces. Během cesty jsme několikrát zastavili, abychom mohli vyfotit všechny krásy místní krajiny (a že jich tu je). Vydali jsme se na krátkou procházku k Lago Puelo a já to zvládla bez smrti udušením. Spousta lidí se mi vysmívala, že jde jenom o placebo efekt, ale já jsem byla tak silně přesvědčená, že ty léky, které jsem užívala, mi vůbec k ničemu nejsou, že jsem tuto možnost vyloučila a ztotožnila se s teorií, že se moje tělo pro jednou zvládlo celkem dobře popasovat s nemocí samo. Vydali jsme se na výlet lodí a viděli jsme spoustu dalších ledovců. Voda jezera byla neuvěřitelně čistá a průhledná. Vysedli jsme a ostrově, kde jsme se vypravili na další procházku, tentokrát po Millenium Alerce, což byl les opravdu starých stromů. (Jejich stáří je odhadováno na 3000 let.) Před nejstarším z těchto stromů jsme se s Tabeou utkaly v klackovo-šermovém souboji. (Jsem na nás hrdá.)
Po návratu do hotelu jsme se rozhodli, že uděláme něco bláznivého. Kelly, Annika a já jsme se vypravily do centra a našly kadeřnictví. Annika šla odvážně první a nechala si vlasy viditelně zkrátit. Potom přišla na řadu Kelly, která se rozhodla pro ještě větší změnu. Já jsem byla poslední. A chtěla jsem opravdovou, viditelnou změnu. A to je příběh o tom, jak jsem přišla o 30 cm z mých vlasů. Kadeřnice byla velmi milá a nadšená. A když zjistila, že jsme každá z jiné země, vyfotila se s námi a celou dobu si s námi povídala, co nám naše španělština stačila.
Při večeři na nás všichni zírali jako na nějaké celebrity. Hlavně na mě. (Promiňte, holky.) Dokonce se mi dostalo pochvaly i z francouzské skupiny, což už něco musí znamenat.
EN Day 16 – 1st November
After breakfast we got on bus and went to Parque Nacional Los Alerces. During the journey we stopped few times to take cool photos. We walked a little to a lake Lago Puelo and I made it without dying. Many people told me that it was just a placebo effect of the pills I took but I strongly believed that the pills weren’t solving my problem at all so I guessed that my poor flesh prison for once managed to get through an illness. We went on a boat trip and saw other very nice glaciers. And the water in the lake was incredibly pure. When we got of the boat we went for another walk, this time to Millenium Alerce which is a forest of very old trees. (They’re approximately 3000 years old.) Tabea and I had a legendary branch-sword fight in front of the oldest tree. (So proud of us.)
When we got back to our hotel we decided to do something kinda crazy. Kelly, Annika and I went to the centre and search for barber’s. Annika went first and had her hair cut a little. Then was Kelly’s turn and she had her hair cut even more. I was the last one. I decided for a real, visible change. And that’s how I lost 30 cm of my hair. The hairdresser was very nice and enthusiastic. And when she discovered that we’re from three different countries she took many photos of us and talked to us all the time.
At the dinner we felt like celebrities because everyone was staring at us. Especially at me. (Sorry, girls.) I even got compliments from French squad which has to mean something.
 |
| Ostrov / Island |
 |
| Jste připraveny, děti? / Are you ready, kids? |
 |
| Penny: Pamatuj si, bojí se tě víc než ty jeho. Sheldon: To nepomáhá. Penny: Já mluvila s tím ptákem. / Penny: Remember, he's more afraid of you than you are of him. Sheldon: That doesn't help. Penny: I was talking to the bird. |
 |
| Annika |
 |
| Kelly: před / before |
 |
| Kelly: po / after |
 |
| Před / Before |
 |
| Po / After |
CZ Den 17 – 2. listopadu
Další den strávený převážně v autobuse. Jupííí! Na oběd jsme zastavili v malém městě nesoucím jméno El Bolsón. Bylo moc hezké a našli jsme v něm supermarket, ve kterém jsme sehnaly vše, co jsme potřebovaly k přežití: kefírová mléka a čokoládu. Také jsme narazili na dokonalý stánek se zmrzlinou. Než jsme město opustili, zastavili jsme se v ochodě specializovaném na marmelády, džemy a DDL. Největší zážitek: mohli jsme je všechny vyzkoušet. (Což bylo nemožné bez toho, aby nám bylo hodně špatně.) A taky tam prodávali neuvěřitelně dobré smoothie. Ani jsem si do té doby neuvědomila, jak moc mi chybělo. Odpoledne jsme dorazili do Bariloche. Prozkoumali jsme pěkné centrum města. Večer jsme se dali do řeči s nějakými argentinskými studenty, kteří bydleli v tom samém hotelu jako my. Účastnili se meziprovinciálního šachového turnaje. Byli moc milí a zajímalo je všechno o našich zemích, cestování, postřezích z Argentiny… A pro nás to byla skvělá příležitost trochu si oprášit španělštinu.
EN Day 17 – 2nd November
Another day spent on bus. Yay! We stopped for lunch in a small town called El Bolsón. It was pretty nice and we found a supermarket in which we got everything we needed: yogurt drinks and chocolate. We also found an awesome ice cream shop. Before we left the city we went to a shop with many kinds of marmalades, jams, and DDL. The best thing: we could try all of them. (Which was impossible without getting sick.) And they sold extremely delicious smoothies there. I hadn’t realised I missed this thing so much… In the afternoon we arrived to Bariloche. We explored the city centre which is very lovely. In the evening we talk to some Argentinian students who were living in the same hotel. They were participating in a chess tournament. They were really nice and interested in our countries, travels and experiences. And for us it was a great opportunity to practice Spanish.
 |
| Pojďme do kostela / Take me to church |
 |
| Náš argentinský kamarád / Our Argentinian friend |
CZ Den 18 – 3. listopadu
Museli jsme vstávat brzo. Meh. Snídaně byla na nic.
Meh. Pršelo. Meh. Ale byli jsme v Bariloche, jeli jsme na výlet, byli jsme
s kamarády a přes všechny zmíněné nepříjemnosti jsme se dobře bavili. Na
zajímavých místech jsme zastavili, abychom se mohli vyfotit s vlajkami.
Výhled nebyl nic moc, protože bylo zataženo, ale vůbec nám to nevadilo.
Lanovkou jsme vyjeli na horu Cerro Campanario, ale ani z ní jsme toho
kvůli oblačnosti moc neviděli. Byla zima, foukalo, poprchalo a spadlo i pár
krup, a tak jsme se uchýlili do malé restaurace, ve které jsme strávili většinu
času. Pak jsme sjeli dolů a autobus nás dovezl do přístavu. Než jsme se
nalodili, dali jsme si oběd. (Což by mě před pár týdny značně vyděsilo, ale teď
už jsem si byla poměrně jistá, že mě mořská/jezerní nemoc trápit nebude.) Sice
poprchalo, ale to mě neodradilo od toho, abych nevylezla na otevřenou palubu a
nekrmila albatrosy sušenkami. (Docela jsem se jich bála, ale pak jsem si vzpomněla,
že jsem výměnná studentka, a tak se ode mě očekávají šílené věci.)
Dopluli jsme k malému ostrovu, kde jsme se trochu
prošli lesem původních stromů. Les to byl moc pěkný a větve starých, vysokých
stromů nám posloužily jako perfektní deštník. Poté jsme dopluli k dalšímu
ostrovu, kde jsme šli na další procházku do dalšího lesa, tentokrát však
s průvodcem. Tak nenápadně, jak jen to je v počtu 42 lidí možné, jsme
se připojili k anglicky mluvícím turistům, a tak se nám dostalo výkladu ve
srozumitelném jazyce. Na zpáteční cestě jsme se kolektivně prospali. Večer se
má mezinárodní parta (Tabea, Annika, Kelly a Lorane) rozhodla připojit se
k modrému týmu. A tak jsme si koupily odbarvovač, modrou barvu a gumové
rukavice. A pustily jsme se do díla. Barvení vlasů není zas tak komplikované, a
tak jsme to zvládly bez problémů a bez toho, abychom obarvily na modro všechno
kolem sebe. Ačkoli jsme přesně dodržely všechny instrukce, spíše jsme
zezelenaly, než zmodraly. Ale líbilo se nám to. Modrozelená je rozhodně kůl.
EN Day 18 – 3rd November
We had to get up pretty early. Meh. The breakfast kinda sucked. Meh. It was raining. Meh. But we were in Bariloche, we went going on a trip, we were with our friends and we despite all the things I’ve mentioned above we were having a good time. We made some stops to take last photos with our flags. The view wasn’t very good because it was cloudy but we didn’t care much. We took a lift on a mountain but we still couldn’t see much and it was pretty windy, cold and rainy there so we spent most of the time in a small restaurant. Then we got downhill and the bus took us to a port. Before we got on the boat we had lunch. (Which would have scared me few weeks ago but now I was pretty sure that I wasn’t going to be seasick/lakesick.) It was raining but that didn’t stop me from going outside on the opened board and feed albatrosses with biscuits. (I was scared a little but then I remembered that I’m an exchange student so I should go YOLO.) We arrived on a small island where we walked a little through a forest of native trees. It was really nice and the branches created a great umbrella for us. Then we took a boat to another island where we went for a walk to another old forest, this time with a guide. We slightly followed the English speaking tourists so we good a tour in our preferred language. On the way back we all took a great nap. In the evening, my international squad (Tabea, Annika, Kelly and Loran) decided to join the blue parade. So we bought some bleach, blue colour, and rubber gloves. Dying her is not a great challenge so we made it without any complications and without turning everything blue. Though we followed all the instructions, we became more green than blue. But we loved it. Blue-green is definitely cool.
 |
| Bariloche |
 |
| Další větrná fotka s Nilsem / Another windy photo with Nils |
 |
| Německo a já / Germany and I |
 |
| Užívám si nový účes / Enjoying my new haicut |
 |
| Hluboká fotka / Deep photo |
 |
| Další hluboká fotka / Another deep photo |
 |
| Ahoj, Loki! Je někdo doma? / Hello, Loki! Anyone home? |
 |
| #1 |
 |
| #2 - blond |
 |
| #3 - modrá / blue |
 |
| Moje holky <3 / My gurls <3 |
 |
| Moje nové já / New me |
 |
| Svetry s alpakami / Sweaters with alpacas |
CZ Den 19 – 4. listopadu
Mohli jsme spát až do devíti a nevěřili byste, jakou
nám to udělalo radost. Prospali jsme se tak dobře, že jsme nad ne příliš
chutnou snídaní jen shovívavě mávli rukou. Autobusem jsme dojeli do rekreačního
střediska Tom Wesley. Bylo nám řečeno, že nás čekají teambuildingové aktivity.
To znělo celkem divně, vzhledem k tomu, že jsme se znali už téměř tři
týdny. Ale nakonec se z toho vyklubala jedna z nejlepších věcí, které
jsme zažili. Začali jsme polštářovou bitvou. Bylo opravdu legrační (a občas až
strašidelné) sledovat, jak různí lidé reagují. Někteří se báli navzájem
praštit. Jiní boj brali smrtelně vážně. Ostatní (včetně mě, pochopitelně) to
považovali za nesmírnou legraci. Bojovala jsem s Tabeou a uprostřed boje
jsme si musely dát oddechový čas, protože jsme se tak moc smály, že jsme si
nevystačily s dechem.
A pak se stalo něco, co změnilo můj život. Opravdu.
Nikdy předtím jsem tuto činnost nevyzkoušela, ačkoli jsem vždycky chtěla. Až
teď. Mluvím o jízdě na koni. Nejprve jsem byla trochu nervózní, protože jsme
nedostali žádné instrukce. Prostě nám jen byly dány helmy a ukázáni koně. Ale
okamžitě jsem přišla na to, co dělat. Bylo to tak přirozené. Sedět na koňském
hřbetě, sdílet pohyb, být s koněm zajedno… Jeden z nejlepších pocitů,
který jsem kdy zažila. Byla jsem v poslední skupině, a když se ostatní
lidé, kteří milují jízdu na koni (a jsou v ní dobří a opravdu vědí, co
dělají), zeptali, jestli mohou jet ještě jednou, ráda jsem se k nim
připojila. Tentokrát jsme jeli rychleji a bylo to ještě lepší. Strávili jsme u
koní více než hodinu – nejdříve jsme jezdili, potom jsme se s nimi
procházeli. A musím poděkovat Margot a Anaïs za jejich trpělivost a podporu a
za to, že jsou to ty nejlepší učitelky, jaké jsem si mohla přát.
Na oběd bylo asado a bylo tak dobré, že jsme se všichni
tak nacpali, že jsme se skoro nemohli ani hnout. Překonali jsme však sami sebe
i gravitaci a s větší či menší úspěšností jsme zdolali lezeckou stěnu (já
jsem zvládla středně náročnou trasu) a snažili jsme se udržet na mechanickém
býkovi (jedna z nejbláznivějších věcí, které jsem za poslední dobu
viděla). Potom jsme hráli různé hry v týmech: šplhání na kůl (Nils má můj
obdiv), parkur v blátě (bláto tam bylo nedopatřením; prostě včera pršelo,
nešlo o žádný plán), přetahovali jsme se lanem (opět v blátě)… Potom jsme
dostali kafoládu (něco mezi kávou a čokoládou) a tortas fritas. Byli jsme ale
tak plní, že jsme tuto svačinu nedocenili.
V hotelu jsme spěchali rovnou do sprchy, protože
jsme byli celí zablácení. Když jsme zase vypadali jako lidé (alespoň někteří
z nás), vydali jsme se do centra nakoupit poslední dárky a suvenýry.
Po večeři jsme se pokusili se sebou něco udělat a
troufám si tvrdit, že se nám to i celkem podařilo. Byla to moje první
argentinská party (a vůbec první příležitost využít občanský průkaz), proto
jsem byla ze začátku trochu nesvá. Ale většina z mých nejlepších kamarádek
(Náhoda? Nemyslím si.) na tom byla úplně stejně, a tak jsme spojily síly a
pokusily jsme se zjistit, jak to na takové party chodí. Zjistily jsme, že je to
vlastně super věc. Všichni se dobře bavili a já jsem doopravdy tancovala. (Ano,
přečetli jste to správně. Vykonávala jsem jakýsi pohyb. A to přímo tanec.) Čas
letí hrozně rychle, když si něco užíváte. Najednou byly čtyři ráno a my jsme si
řekli, že bychom nejspíš měli jít domů. Jak jsme si pomysleli, tak jsme si
řekli a tak jsme i udělali. Když jsme vyšli z klubu, skoro jsme neslyšeli,
protože hudba hrála strašně nahlas (a nebyla moc dobrá – jakási pofidérní
kombinace cumbii, popu a elektra), ale nijak zvlášť nám to nevadilo. Když jsme
se dostali do hotelu, pospíchali jsme do postelí.
EN Day 19 – 4th November
We could sleep until 9 o’clock and we were super happy about it. We slept so well that we didn’t even mind the not very tasty breakfast. Bus took us “Tom Wesley” which is a recreational centre. We were told that teambuilding activities were prepared for us. That sounded kinda weird since we already knew each other for almost three weeks. But it turned out to be one of the best things we’ve done together. We started with pillow fight and it was funny (and sometimes creepy) to see how different people react. Some people were too afraid to hit each other. Others took it absolutely seriously. Others (including me, of course) consider it to be extremely funny. I fought Tabea and we had to stop in the middle of the fight because we were laughing so hard that we couldn’t breathe.
And then happened something that changed my life. Really. I’d never tried this before though I’d always wanted to do so. I’m talking about horse riding. At first, I was quite nervous because we got no instructions. They just gave us helmets and pointed to the horses. But I immediately figured out what to do. It felt so naturally. Sitting on the horse’s back, sharing the movement, just being one with the animal is one of the best feelings I’ve ever experienced. I was in the last group and when other people who love horse riding (and are good at it and actually know what they’re doing) asked if they could go again I joined them. This time we went faster and it was even better. We spent more than an hour with horses – at first we were riding them, then we walked them. And my thanks go to Margot and Anaïs who are the best teachers and supporters ever.
We had asado for lunch and it was so good that we could barely move after it. But we challenged ourselves to go on a climbing wall (I managed to get up there) and ride a mechanic bull (one of the craziest things I’ve seen in a long time). Then we played some games in teams: climbing on a pale (my admiration goes to Nils), parkour in mad (mud was there by accident; it wasn’t a plan it just rained yesterday), dragging with a rope (in mud again)… Then we got hot cofflate (something between coffee and hot chocolate) and tortas fritas. But we were so full that we couldn’t fully appreciate this snack.
When we got back to our hotel we all took shower because we were pretty muddy. When we looked like humans again (at least some of us) we went to the centre to buy last presents and souvenirs.
After dinner we really tried to do something with ourselves and I dare to say we did a pretty good job. We were ready to go partying. It was my first Argentinian party (and first opportunity to use my ID card) so at first I was a little nervous. But it was the same for some of my best friends (Coincidence? I don’t think so.) so we stuck together and tried to figure out how the party stuff works. It turned out to be a great thing. We were having such a good time and I actually danced. (Yes, you read it correctly. I did do some movement. I did dance.) One doesn’t realise how time flies when you’re having fun. Suddenly it was 4 am and we thought that we should go home. So we did so. When we got of the club we could hardly hear because the music had been too loud (and not very good – combination of cumbia, pop and electro) but we didn’t care. When we reached the hotel we just hurried to our beds.
 |
| V kostele / In the church |
 |
| Bernardýn / Saint Bernard dog |
 |
| Nešlo odolat / We couldn't resist |
CZ Den 20 – 5. listopadu
Zohledníme-li skutečnost, že jsme spali pouhopouhé tři
hodiny, vstávání nebylo zas tak obtížné. Sbalili jsme svá zavazadla (která se
v průběhu výletu záhadně zmenšila) a dali jsme si poslední společnou
snídani. Vypila jsem své kafe a začalo se mi chtít něco dělat. Ostatní se ke
mně připojili, ačkoli oni nemají kofeinový problém. Naposledy jsme si vyšli do
centra. Ostatní si dali vynikající zmrzlinu, ale já jsem v sobě měla
příliš mnoho kafe na to, abych si ji mohla dovolit. Ale zbytek výpravy byl tak
hodný, že mi dal ochutnat ze svých kornoutků. (Předpokládám, že všichni členové
mojí rodiny se teď uculují, protože tohle dělám vždycky. Nejdřív něco nechci, a
pak to jím ostatním.) Narazili jsme na úchvatného pouličního umělce, který
maloval panoramata na kachličky. Zatímco tvořil, povídal si s námi. Pro mě
byly jeho obrázky příliš kýčovité, ale pořád působivé. Vydržela bych se na něho
při práci dívat celé hodiny, ale na zeď bych si jeho dílo nepověsila.
Na cestě do hotelu jsme se rozloučili s jedním
kamarádem, kterého jsme si tady našli. Byl to pouliční obchodník nabízející
příslušenství k mobilním telefonům. Potkávali jsme ho každý den a pokaždé
jsme se s ním dali do řeči. Nejdřív jsme se ho ptali na cestu, potom se
nás snažil přesvědčit, že rozhodně potřebujeme něco z jeho zboží a pak už
jsme si jenom povídali. A tak nám přišlo zdvořilé zajít se za ním rozloučit.
Měl z toho radost (ačkoli byl trochu smutný, že mu odjíždíme) a aspoň jsme
se spolu vyfotili.
Po obědě jsme naposledy nasedli do našeho autobusu.
Hráli jsme hry, poslouchali písničky, zpívali, dokonce i trochu tancovali,
povídali si se všemi… Na večeři jsme zastavili v nákupním centru, kde se
všichni vrhli k McDonalds, aby si dopřáli nějaké zdravé jídlo. (Já jsem se
držela svého zdravého životního stylu a dala jsem si pizzu.) Potom jsme se
rozjeli směrem k nádraží. V tu chvíli jsme již věděli, že jde do
tuhého. Výlet byl skoro za námi. Přišel čas rozloučit se. Sešli jsme do přízemí
autobusu a dali malé dárečky našim Rotariánům Patricii, Piruche a Juanovi a také
našim skvělým pánům řidičům, protože jsme jim chtěli za všechno poděkovat a
rozloučit se s nimi. Dali jsme jim malé bonboniéry a byli tak překvapení,
šťastní, dojatí a potěšení, až jsme se červenali.
A pak jsme přijeli na nádraží, kde jsme pouštěli naše
kamarády z druhého distriktu. Všichni jsme vystoupili z autobusu a
začali jsme se se všemi loučit, objímat se, říkat si, jak moc se máme rádi a
jak moc si budeme chybět, vyměňovat si vizitky, slibovat si, že zůstaneme
v kontaktu… Bylo to velmi dojemné. A nepředstavitelně smutné. Skoro
všichni brečeli (nejsem si zcela jistá, kolika lidí se tato záležitost týkala,
protože jsem měla jiné starosti a jakousi divnou kapalinu v očích…),
protože jsme věděli, že se nejspíš už nikdy všichni v této sestavě
nepotkáme. A protože výlet byl za námi. Nechtěli jsme se navzájem opustit a
Rotariáni museli lidi z D 4849 doslova dostrkat do autobusu, zatímco my
jsme tam jen postávali a mávali. Když světla autobusu zmizela v dálce,
byli jsme všichni nešťastní a nevěděli jsme, co máme dělat. Patricia zachránila
situaci, když nám každému dala lízátko. Nebudete ani věřit, jak moc může hloupá
cukrovinka v takové chvíli pomoct. Sedli jsme si na zem (všem nám už bylo
všechno naprosto jedno), utvořili kruh smutku, cumlali lízátka a mlčeli. Nebylo
co říct. O dvě hodiny později přijel náš autobus a my jsme do něj nastoupili.
EN Day 20 – 5th November
Considering the fact that we slept for three hours, getting up wasn’t that hard. We packed our luggage (which got smaller during the trip) and had last breakfast together. I got my coffee so I felt like doing something. Others joined me though they don’t have a caffeine issue. We went to the city centre for the last time. Others ate wonderful ice cream but I had too much coffee in my belly for this thing. But they were so nice that they let me try theirs (I guess that my family members I laughing pretty hard right now because I’m always eating their stuff when I hadn’t got mine). We met an awesome street artist who were drawing skylines on tiles. He talked to us while he was drawing. His pictures were too trashy in my view but still impressive. Like I could spend hours watching him working, but I wouldn’t want to have his masterpieces on my wall.
One our way back to hotel we said goodbye to one friend we made there. He was a street seller offering mobile phone accessories. We’d been meeting him every day and we always talked to him. We asked him twice for directions, then he tried to persuade us that we definitely need his goods and then we were just talking. So we found it polite to say goodbye. He was very happy about it (and kinda sad that we were leaving) so we at least took a selfie together.
After lunch we got on our coach for one last time. We were playing games, listening to music, singing, even dancing a little, talking to each other… We stopped for a dinner in a shopping centre where we bought some healthy dishes at McDonalds. (But I went for pizza – healthy lifestyle I guess.) Then we drove to the bus station. At this point we knew that things are getting serious. The trip was almost over. It was time to say goodbye. We went to the first floor of our bus and gave a small gift to our Rotarians Patricia, Pirucha and Juan and our awesome drivers because we wanted to say thank you and goodbye. We gave them small boxes of chocolate and they were so surprised and happy, moved and pleased that it made us blush.
And then we arrived to the bus station where we were leaving our friends from the other district. We all got out of bus and started saying goodbye, hugging each other, telling each other how much we love them and that we’re gonna miss them, exchanging name cards, promising to stay in touch... It was very moving. And very sad. Almost all of us were crying (I’m not sure how many people were included in this cause I had some weird stuff in my eyes…) because we knew that we’ll probably never meet everyone again. And because the trip was over. We didn’t want to leave and Rotarians had to literally take guys from D 4849 to the bus while we were standing there and waving. When the lights of the bus disappeared we all were so sad and we didn’t know what to do. Patricia saved the situation when she gave us lollipops. You wouldn’t believe how much silly candies can help you in such a situation. We created a circle of sadness on the ground (no one cared anymore about anything), ate lollipops, and remind silent. There was nothing to say. In two hours our bus arrived and we got on.
 |
| Selfie na rozloučenou s naším novým kamarádem / Goodbye selfie with our new friend |
 |
| Poslední foto s mým mezinárodním gangem / Last photo with my internatinal squad |
CZ Den 21 – 5. listopadu
Byla jsem tak vyčerpaná, fyzicky i psychicky, že jsem
prospala celou noc a steward mě musel vzbudit na snídani. Kdybych ji prospala,
o nic zásadního bych nepřišla, protože celé naše jídlo se skládalo ze dvou
alfajorů a instantního kafe se sušeným mlékem. Mňam. Po snídani jsemse ještě
trochu prospala a byla jsem probuzena rovnou na oběd, který nebyl o nic lepší
než snídaně. Znám lepší místa, kde se najíst, než argentinské dálkové autobusy.
Nicméně odpoledne jsme si celkem užili. Vyhrabala jsem z batohu malé
gumičky a s Kelly jsme si otevřely improvizovaný kadeřnický salon a
některým klukům jsme podstatně vylepšily účesy. Alexi, Gabriel a Lucas vypadali
s malými copánky a culíčky tak roztomile! Hodně jsme si povídali, hodně
jsme se smáli a než jsme se nadáli, byli jsme v Buenos Aires.
Rodiče Kaitlyn už na nás čekali, takže jsme neměli moc
času na loučení. Moc nám to ale nevadilo, protože se všichni uvidíme za dva
týdny. Šli jsme navštívit Pedra, což je host bratr Kait, který v současné
době pobývá v hlavním městě, protože tam studuje univerzitu. Zašli jsme do
Starbucks a skoro se jim podařilo napsat moje jméno správně; na mém kelímku
stálo Ellis. Ale vůbec mi to nevadilo, protože jsem konečně pila dobré kafe.
Kait i já jsme cestu do Lujánu prospali. Chvilku jsem
čekala u kait doma, ale rodiče si mě za chvilku vyzvedli. Měla jsem takovou
radost, když jsem je zase uviděla! Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi
chyběli. A když jsme se vrátili domů, naše fenka Prada mě nepřestávala
olizovat, skákala po mně a neustále se mi motala pod nohami. Sourozenci byli na
oslavě narozenin, a tak jsem si mohla poklidně vybalit kufr. Když se vrátili,
málem mě rozbrečeli, protože měli opravdovou radost z toho, že jsem
zpátky. Sestra mi skočila kolem krku, objímala mě a neustále mi opakovala, jak
moc jsem jí chyběla a že mě má moc ráda. Bylo to opravdu dojemné. (Když jsme
potom byly s maminkou samy, řekla mi, že se jí Olivia denodenně ptala,
jestli se už zítra vrátím.) Dokonce i bratr mě obejmul a dal mi pusu na tvář.
Bylo super být zase doma.
EN Day 21 – 5th November
I was so exhausted, physically and psychically, that I slept whole night long and the steward had to wake me up for breakfast. If I had slept during the breakfast time, I wouldn’t have missed anything important because the meals consisted of two alfajores and instant coffee with dried milk. Yum. After breakfast I took a small nap and I was waken up for lunch which wasn’t much better than the breakfast. I know better places to get food than on an Argentinian bus. Nevertheless, we had a pretty good time during the afternoon. I found some small rubber bands in my backpack so we could open an improvised hair salon and improve guy’s hairstyles. Alexi, Gabriel and Lucas looked so cute with small ponytails! We talked a lot, laughed a lot and suddenly we were in Buenos Aires.
Kaitlyn’s parents had already been awaiting us so we didn’t have much time to say goodbye to others. But it didn’t matter because we’ll see each other in two weeks.
We went to visit Pedro, Kaitlyn’s host brother, who is currently living in capital because he studies a university there. We went to Starbucks and they almost wrote my name correctly; they spelled it Ellis. But I really didn’t mind that because I finally got a cup of good coffee.
Kait and I slept all the way to Luján. I stayed at Kait’s house for few minutes when my parents picked me up. I was so happy to see them! I hadn’t realised how I missed them. And when we got home, our dog Prada kept licking me and she stayed around me all the time. My siblings were on a birthday party so I could unpack my suitcase calmly. When they returned, they almost made me cry because they were so happy to see me. My sister jumped on me, hugged me and kept telling me that she missed me so much and that she loves me. It was so moving. (When we were alone mom told me that Olivia had been asking her every day if I was coming back the next day.) Even my brother hugged me and kissed me on cheek.
It was great to be home.
CZ Tak to byl můj výlet na jih. Můžu s klidným svědomím prohlásit, že šlo o jeden z nejlepších zážitků v mém životě a jen tak něco ho nepřekoná. Viděla jsem tolik nádherných míst, vyzkoušela jsem tolik zajímavých věcí, mám v hlavě tolik nezapomenutelných okamžiků… A potkala jsem neuvěřitelně úžasné lidi. Myslím, že jen výměnní studenti dokáží pochopit naše přátelství – jeho sílu, význam, hodnotu. Sice se známe jen několik týdnů, ale víme, že naše přátelství je na celý život. Nejsme jenom kamarádi. Jsme jedna velká rodina.
EN So this was my South trip. I can say that it was one of the best experiences in my entire life. I saw so many beautiful places, I tried so many interesting things, I made so many unforgettable memories… And I met a bunch of incredibly awesome people. I think that only exchange students can understand this kind of friendship – its strength, meaning and value. We might know each other just for few weeks, but we know that our friendship will last for a lifetime. We’re not just friends. We’re one big family.
CZ (Většina fotek je moje, ale musím přiznat, že některé z nich jsem poctivě ukradla. Děkuju, Tabeo, Margot, Kelly, Alexi, Finne, Nilsi, Gabrieli, Marvine, Anniko, Tino a všichni ostatní! Mám vás moc ráda, lidi!!!)
EN (Most of the photos are mine but I have to admit that I stole some of them. So my thanks go to Tabea, Margot, Kelly, Alexi, Finn, Nils, Gabriel, Marvin, Annika, Tina and everyone else! Love you, guys!!!)
Žádné komentáře:
Okomentovat