Rozdílové paradigma / Difference paradigm

CZ Co říct? Co napsat? Jsem tu teprve dva týdny, ale přijde mi, jako bych tu strávila nejméně dva měsíce. Zažila jsem tolik věcí! Hlavu mám plnou myšlenek, vzpomínek a jiných roztodivných věcí, mezi kterými se snažím najít to, co by ostatním lidem mohlo přijít zajímavé. Je to téměř nemožné. Ale pokusím se o to.

Lidé tíhnou k tomu všímat se rozdílů a nezajímat se o podobnosti. Podle mě tato je tato jednostrannost příčinou mnoha zbytečných konfliktů a problémů a poskytuje argumenty rasistům. Na druhou stranu… lidé chtějí senzaci. Nebo utrpení a bolest druhých. A vzhledem k tomu, že jsem tu naprosto spokojená, vám mohu nabídnout pouze první ze zmíněných věcí. Pojďme tedy podpořit paradigmata!

JÍDLO

Začněme tím nejdůležitějším. Zatím mi chutnalo vše, k čemu jsem se tady dostala. Všichni Argentinci se mě ptají, co si myslím o jejich tradičních jídlech, a já si připadám jako strašný nenažranec, když jim pořád dokola opakuji "Ano, to je výborné!", nebo "To jsem ještě nezkusila. Ale určitě mi to bude chutnat." Toto se mi ani nechce psát. Nechci vás, mí drazí čtenáři zklamat… Ale neshledávám velký rozdíl v tom, jak jídlo chutná. Představte si, že sůl je slaná, cukr sladký… Ale samozřejmě tu máme typická jídla, populární jídla a jídla, o kterých jsem až doteď neslyšela. Ale ve většině případů jsem již jedla něco podobného. Tady je seznam věcí, do kterých jsem se už stihla zamilovat:

·  Dulce de leche (DDL) – něco jako kondenzované mléko, ale asi tak o 10000% lepší. Dá se použít do všeho. A používá se ve všem. Řekla bych, že DDL je základním stavebním prvkem argentinské gastronomie. Jí se na toustech, v palačinkách... Dokonce se používá i místo krému do dortů. Špatné zprávy: Je vysoce návykové. Stanete se závislí po prvním ochutnání.

·  Asado – o 10000% lepší česká grilovačka. Grilují se obrovské kusy hovězího masa, přílohou je, pokud možno, čerstvý salát. Dokonalost. 

·  Empanadas – pečené taštičky plněné čímkoli, co si dokážete představit, nebo co dokážete najít ve spíži: maso, sýr, šunka, humita (kukuřice + omáčka), ryby, olivy, špenát… Empanadas jsou národní poklad. Když si chcete dát rychlou večeři s kamarády, pokud nějaké máte, rozhoduje se vždy mezi pizzou a empanadas. A já jsem pokaždé pro to druhé.

·  Chipas – malé bochánky se sýrovou příchutí. Mohla bych je jíst den co den...

·  Alfajores – dvě kulaté sušenky slepené sladkou náplní. Legendy tvrdí, že existuje celá řada náplní. Všichni ale jí výhradně ty s dulce de leche. Mě nevyjímaje. 

·  Maté – posledně jsem psala, že maté je velmi silný zelený čaj. Musím se vám omluvit, tato definice nebyla ani zdaleka všeříkající. Maté není čaj. Maté je životní styl. Všichni pijí maté. Všude. V kteroukoli denní dobu. 24/7 Můj osobní tip je, že to pijí hlavně proto, že jerba mate, z jejíž sušených listů je nápoj vyroben, má povzbuzující účinky. Maté se pije z hrnečku, který se, nečekaně, jmenuje maté. Srká se brčkem, jemuž se říká bombilla. A je vynikající.

Moc ráda bych vám poskytla pár fotek všech těch vynikajících pokrmů, ale bohužel všechno sním dřív, než to stihnu vyfotit. Slibuju, že se budu snažit být trpělivější, ale nic nezaručuju.

Pár slov o české kuchyni a mých kulinářských dovednostech: Zatím jsem upekla pouze kokosky, protože každé pečicí akci předchází hodiny běhání po nejzapadlejších krámcích při shánění potřebných surovin, které zde prakticky nejsou k dostání. Ale mohu na sebe být pyšná: kokosky chutnaly výborně (tedy alespoň mně chutnaly). Sourozenci se na ně moc netvářili, zato rodiče si je oblíbili. Takže mě tu nejspíš ještě nějakou dobu nechají bydlet.

ŠKOLA

Začala jsem chodit do školy, která se jmenuje Colegio Nuestra Señora Del Luján Hermanos Maristas. Je to soukromá škola, a tak musím nosit školní uniformu: bílé polo tričko, šedou sukni, modré kraťasy, šedé podkolenky, nebo modré punčocháče, tmavomodrý svetr, tmavomodrou mikinu a černé boty.  Studuji pátý ročník, který odpovídá naší septimě. Moje třída je zaměřená na přírodní vědy.

Docela mě překvapilo, jak škola vypadá. Doufám, že nikoho neurazím, když otevřeně prohlásím, že je stará a ošklivá. A že čekám, kdy mi spadne na hlavu. A je v ní zima. Topení se sice nachází v každé třídě, ale nepoužívá se. A tak se průměrná teplota ve třídě pohybuje kolem 15°C. Vzhledem k této zkušenosti slavnostně přísahám, že po návratu na gympl už nikdy nebudu otravovat Maru Kužílka a žebrat, aby zapnul topení, protože v takové zimě se nedá studovat.

Chodby jsou spíše balkony nebo pavlače; jsou na nich obrovská okna bez skleněných výplní. Takže je na chodbách poměrně větrno. A když venku prší, vítr dešťovým kapkám pomáhá dovnitř. Takže technicky vzato v mé škole prší.

je to křesťanská škola, takže každé ráno začínáme modlitbou. V každé učebně je na zdi kříž nebo obraz nějakého svatého nebo papeže. Samozřejmě mi to vůbec nevadí, jen mi přijde poněkud vtipné, že v laboratoři vedle sebe na stěně visí kříž a tabule objasňující vývoj člověka...

Nejdůležitější (a nejdůležitější) věc: vyučovací hodiny. Je to anarchie. Opravdu. Myslela jsem si, že já a mí spolužáci v České republice jsme byli hluční, drzí, se sklony rebelovat. Ne. Byli jsme úžasní, klidní studenti. Hlavní rozdíly?

• Něco jako ticho tu neexistuje. Někdo neustále mluví. Nahlas. Ideálně však mluví všichni najednou. A zpívají. A učitelům to vůbec nevadí.
• Všichni používají v hodinách mobily. Jo… Dělali jsme to taky, ale ze všech sil jsme se to snažili maskovat a skrývat. Tady ne. Ani se nepokouší předstírat, že by to té krabičky nekoukali a neťukali.
• Nehlásí se, když se chtějí na něco zeptat. Prostě svou otázku zakřičí.
• Oslovují učitele jejich křestními jmény. A líbají je na tvář.
• Pijí v hodinách maté.
• Hrají v hodinách karty.
• Bezdůvodně v hodinách popocházejí po třídě. A po celé budově.
• Naprosto ignorují zvonění.
• Neustále chodí pozdě. A nezdá se, že by to učitelům vadilo.
• Čas od času do třídy vběhne pes.

Přiznám se, že první den jsem byla celkem šokovaná. Ale mí spolužáci jsou skvělí a pomohli mi si na nový systém a (ne)pořádek zvyknout velmi rychle. Všichni jsou nesmírně přátelští a chtějí si se mnou povídat. Problémem je jazyková bariéra. Moje španělština je… ehm… MEH. A úroveň angličtiny tu není zrovna vysoká. Jenom jeden spolužák je se mnou schopný a ochotný plynule konverzovat anglicky. Ostatní nemůžou nebo nechtějí. Nevím. Podstatné pro mě je, že se mi všichni ochotně snaží pomoct se španělštinou, což je pro mě lepší, než kdyby všichni mluvili anglicky.

Učitelé vypadají, jako že je opravdu těší, když se se mnou seznamují. Pokaždé, když se setkáme, se mě ptají, jak se mám. A když se snažím zapojovat do výuky, tváří se opravdu nadšeně. Překvapila jsem sama sebe tím, kolika věcem rozumím. A tak si ve všech předmětech píšu poznámky a zápisy a dokonce už jsem si stihla napsat i první testy. Upřímně řečeno, to, co se tady učí, není nijak obtížné. A málokdy dostáváme domácí úkoly. Co je tu však velmi populární? Překvapivě to jsou skupinové projekty. Jak já je nesnáším. Protože mým spolužákům jsou úplně jedno s jsou naprosto klidní. Když na nějakém takovém projektu "pracujeme", jsem více než ráda, že mi na mých známkách nemusí až tak moc záležet… 

DOPRAVA

Doprava je naprostý zmatek. Zdá se, že tu neexistují žádná pravidla silničního provozu.

• Téměř nikdo nepoužívá bezpečnostní pás.
• Kruhové objezdy tu fungují jinak.
• Neexistuje tu nic jako hlavní a vedlejší silnice. Prostě jedeš, rozhlídneš se a vidíš/odhaduješ, jestli můžeš pokračovat.
• Silnice jsou naprosto zdemolované. D1 je oproti nim luxusní záležitost.
• Některé cesty jsou normální prašné polňačky.
• Spousta lidí jezdí na motorkách. A obvykle mnoho lidí jede na jedné motorce. Dospělí s malými dětmi. Maminky a tatínci s novorozeňátky. A nikdo nepoužívá helmu.
• Semafory jsou za křižovatkou, ne před ní.
• Přejít silnici je pro mě nesplnitelná mise. Auta kolem mě projíždějí a já čekám na někoho, s kým budu moct silnici překonat. Ve městě jsou přechody pro chodce, ale nezdá se, že by je řidiči registrovali.
• Všichni troubí.

MĚSTA

Ve městech, která jsem zatím stihla navštívit, jsem si všimla řady věcí, které považuji za zajímavé, zvláštní a... Ano! Odlišné.

• Psi. Toulaví psi jsou všude. Prostě žijí na ulicích. Což je jedna z věcí, které se mi na Argentině rozhodně nelíbí.
• Jsou tu nepředstavitelně velké rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi.
• Je tu spousta starých, vybydlených, polorozpadlých domů.
• Všude jsou odpadky. Města jsou špinavá.
• Byla jsem varována před zloději. Toto varování si rozhodně vezmu k srdci.
• Když zastavíte na semaforech, je velmi pravděpodobné, že si vám někdo stoupne před auto a začne žonglovat. Je to typ žebrání. A dělají to i děti.
• Vozy tažené koňmi jsou naprosto běžné.
• Lidé si tady na sebe obléknou cokoli. A nikdo to neřeší.
• Všichni mluví, křičí a smějí se.

TYPICKÝ ARGENTINEC (omlouvám se vám za jisté stereotypy)

• svobodomyslný
• uvolněný
• spontánní
• jistým způsobem flegmatický; nic moc neřeší, ale je velmi temperamentní (tohle je vlastně oxymóron…)
• vždy chodí pozdě
• nikdy nespěchá
• úchvatně tančí
• mluví neskutečně rychle
• má skvělý sociální život
• opravdu často chodí na party
• pije litry a litry maté 

Myslím, že bych se mohla trochu inspirovat. Však víte – výměna je o přijetí nového životního stylu…

A pro všechny, kteří jsou příliš líní na to si toto všechno přečíst a nepřestanou se mě vyptávat, jak se mám: JE TO TU ÚŽASNÝ!

EN What to say? What to write? I've spent here just two weeks but it feels like two months. So many things have happened! My head is full of thoughts and memories and random stuff that it's almost impossible to concentrate on things that other people may find interesting. But I'll give it a try.

People tend to see differences and aren't interested in similarities. In my opinion, this causes many unnecessary conflicts and problems and it gives arguments to racists. But on the other hand, people want curiosities. Or suffering and pain of others. And since I'm absolutely happy here I can offer you just the first mentioned thing. So let's support that paradigm!

FOOD

First things first... So far I love all the food here. Every Argentinian keep asking me what I think about their traditional meals and my only answers are "Yes, I love it.", or "Uh... I haven't tried it, yet. But I'm sure I'll love it." I really don't want to say this... I really don't want to disappoint my readers... But there're no huge differences in the way food tastes. You know... salt is salty, sugar is sweet. Of course, there are traditional meals and popular meals and meals I'd not heard of before. But in most cases, I'd eaten something similar. Here's a list of things I've fallen in love with so far:

• Dulce de leche (DDL) – something like condensed milk but 10000% better. It could be used in everything. And it's used in everything. I think that DDL is the main element of the whole Argentinian cuisine. You can put in on toasts, in pancakes... They use it even as a filling for cakes. Bad news: You become an addict after the first time you try it. 
• Asado – 10000% better barbecue. Huge pieces of grilled beef meat, preferably with fresh salad. Perfection. 
• Empanadas – baked pastry stuffed with everything you can imagine and/or find at home: meat, cheese, ham, humita (corn + sauce), fish, olives, spinach... It's a national treasure. When you're about to have a dinner with your friends (if you have any) it's always "What are we gonna eat? Empanadas, or pizza?" And I'm always for empanadas.
• Chipas – small cheese-flavoured buns. I'd eat them every day, if I could. 
• Alfajores – two round cookies with sweet filling between them. Everyone says that there're many various fillings but everyone eats only the ones with dulce de leche. Including me. 
• Mate – last time I wrote that mate was very strong green tea. This definition is not perfect. Mate is not tea. Mate is a lifestyle. Everyone drinks mate. Everywhere. 24/7 Maybe because the leaves of jerba mate, of which it's made, stimulating effects. It's drank from a cup called "mate" with a straw called bombilla. And it's delicious. 

I'd love to post some photos these delicious dishes but I always eat it sooner before I can take a photo of it... I'll try to be more patient.

To Czech food and my baking skills: So far I've baked only "kokosky" (Czech cookie from coconut) because every baking involve shopping for ingredients which can hardly be found here. But I can be proud of myself: they tasted well (at least to me). My siblings didn't like them but parents did. So they'll probably let me stay with them for some more time.

SCHOOL

I've started attending high school called Colegio Nuestra Señora Del Luján Hermanos Maristas. It's a private school so I have to wear a school uniform: white polo shirt, grey skirt, blue shorts, grey knee socks, or blue tights, dark blue sweater, dark blue jacket, and black shoes. I'm in the 5th grade, in a class with specialization on science.

I was very surprised how the school looks like. I really hope that I won't offend anybody when I say that it's old and ugly. And I'm waiting for the moment if falls on my head. And it's cold. They have heaters but they don't use them so in the classroom is currently about 15°C. Considering this experience, I solemnly swear that when I'm studying at my grammar school again I will never ever go to Mara Kužílek's office and persuade him to turn on the heaters because we can't study because of cold.

The corridors are more like balconies; there're huge windows. Without glass. So it's pretty windy there. And when it rains outside, wind blows rain drops to the corridors as well. So technically it rains at my school. 

It's a Christian school so we start with a prayer every morning. And we have a crucifix or a picture of some Saint or Pope in every classroom. I'm absolutely okay with it, I just find it funny in the laboratory where there's a crucifix right next to a board explaining the evolution of human...

The most important (and most different) thing: the lessons. It's an anarchy. Really. I thought that my classmates and I back in the Czech Republic used to be very loud, cheeky, and rebellious. Nope. We were an awesome, calm students. Main differences? 

• Silence doesn't exist here. They're talking all the time. And out loud. And all at once.  And they sing. And the teachers are absolutely okay with it.
• Everyone uses the mobile phone during the lessons. Well... We used to do the same thing but we were trying our best to hide the phones. Here they don't even pretend not to use them.
• They don't raise their hands when they want to ask something. They just shout the question.
• They call the teachers by their first names. And kiss them on cheeks.
• They drink mate during the lessons. 
• They play cards during the lessons.
• They randomly walk around the classroom during the lessons. And around the building in general,
• They don't respect the school bell. 
• They're always late for school. And teachers don't seem to care.
• From time to time a dog runs into the classroom.

It was pretty shocking for me the first day. But my classmates are great and they helped me to get used to it very soon. Everyone here is very friendly and wants to talk to me. The problem is the language barrier. The thing is that my Spanish is poor and the level of English isn't very high here either. Just one guy from my class is able to communicate with me in English fluently. And the others can't or don't want to. I don't know. Anyways, everyone lasts to help me with Spanish which is way better for me than if they all spoke English.

All the teachers seem to be happy to meet me and ask me how I was doing every time we meet. And when I try to participate in the lessons they're very pleased. I was surprised how much I understand. So now I'm putting down notes in all subjects and I've even written first tests. Honestly, the things they study here aren't difficult. And they hardly ever get any homework. And what's very popular here? Surprisingly... group projects. Which I hate. Because they don't care, they are soooo free. When we're "working" on this kind of project I'm more than happy that I don't have to care about my grades much...

TRAFFIC

Traffic is a mess here. It seems like there're no rules.

• Nearly nobody uses the seatbelts.
• Runabouts work differently here.
• There're no major and minor roads – you just drive and see if you can go.
• The roads are destroyed. D1 (main Czech highway) is absolutely okay when compared with them.
• Some of the roads are made of dust and dirt.
• Many people drive motorbikes. And many people usually drive one motorbike at once. Adults with little kids. Moms and dads with new-born babies. And nobody uses a helmet.
• Traffic lights are behind the crossroad not in front of it.
• Crossing the road is a mission impossible for me. The cars just go by and I'm waiting for someone to cross the road with. There're zebra crossings in the city but the drivers don't seem to mention them.
• Everyone uses klaxons.

CITIES

In the cities I've visited so far I've seen some things that I find very interesting, weird and... Yes! Different.

• Dogs. There're so so so many abandoned dogs everywhere. They're just living on the streets. One of the things I hate about Argentina.
• There're are incredibly huge differences between poor and rich people.
• There're many old, destroyed, uninhabited houses.
• Rubbish is everywhere. The streets are dirty.
• I was warned that there're many thieves. I believe it.
• When you stop at traffic lights, it’s common that someone comes in front of your car and starts to juggle. It's a kind of begging. And children do it as well.
• Carriages pulled by horses are common here.
• People wear everything. They just don't care.
• Everyone is talking, shouting and laughing.

TYPICAL ARGENTINIAN (sorry for the stereotypes, guys)

• free
• relaxed
• spontaneous
• kinda phlegmatic; don't care about anything, but is very temperament (this is an oxymoron, isn't it?)
• always late
• never in a hurry
• dances fabulously
• speaks freaking quickly
• has awesome social life
• goes partying very often
• drinks litres of mate

I think this should inspire me a little. Because you know – exchange is about accepting a new life style...

So to everyone who is too lazy to read this all and keeps asking me how I was doing: IT'S AWESOME HERE!!!

Chipas

Kokosky

Maté / Mate

Školní uniforma / School uniform

Školní uniforma do tělocviku / Shool uniform for P. E.

Boty ke školní uniformě / School shoes

Já ve školní uniformě / Wearing the school uniform

Colegio Nuestra Señora Del Luján Hermanos Maristas

Vnitřek školy / Inside of the school

 Tým pro boj s mojí učebnicí španělštiny / Spanish grammar squad

Nový domov / New home

28. 8. 2016

CZ V obrovském letadle se mi konečně podařilo najít mé místo. Usadila jsem se a čekala na své spolusedící, kteří budou mít tu čest strávit vedle mě přibližně 20 hodin. Měla jsem obrovské štěstí – dvě místa vedle mě zůstala prázdná. (Letadlo bylo vskutku prostorné – čtyři sedadla uprostřed, z každé strany ulička a tři sedadla vedle oken.) Seděla jsem někde uprostřed letounu. Překvapilo mě, jak chutné jídlo nám bylo naservírováno. Opravdu jsem si ho vychutnala, i když jsem byla unavená a nervózní. Rozhodla jsem se, že se potřebuju pořádně vyspat. Nasadila jsem si sluchátka, abych si mohla poslechnout nějakou ukolébavku. S Lufthansou bohužel máme rozdílný názor na to co poslouchat během letu přes půl světa. Byla jsem jejich výběrem trochu zklamaná a třikrát jsem se proklikala celým seznamem skladeb, než jsem našla něco poslouchatelného. A tak jsem začala usínat za zvuku starého alba od Bon Joviho. Sotva jsem zavřela oči, zjistila jsem, že moje sedadlo nakonec nebude z těch nejlepších. Měla jsem sice spoustu volného místa pro své krátké nohy a z vedlejšího sedadla jsem si ukradla polštář, který tam jen tak bezprizorně ležel, ale… Ale přímo za mnou seděla mladá žena s malým miminkem. S roztomilou holčičkou. Mohla mít tak rok. A jestli se z ní nestane operní pěvkyně, tak svět přijde opravdu o hodně a její talent bude zcela promrhán. Brečela z plných plic. Celou noc. CELOU NOC. Myslela jsem si, že kvůli tomu budu ráno podrážděná, ale když jsem vyhlédla z okénka a uviděla Jižní Ameriku, nic mi nemohlo zkazit radost. Řekla jsem si, že bych aspoň při prvním setkání s mou novou rodinou mohla vypadat jako člověk, a tak jsem z batohu vylovila make-up, řasenku a další nechci-vypadat-jako-zombík udělátka. Začala jsem se zkrášlovat. Sotva jsem dokončila první linku, pilot ohlásil, že očekáváme silné turbulence. Vzhledem k tomu, že jsme právě prolétali nad Uruguayí, jsem z nastalé situace obvinila Veroniku. Zapnula jsem si bezpečnostní pás. A nakreslila druhou linku. Je to o prioritách.

Do Buenos Aires jsme dorazili na čas (protože jsme necestovali s argentinskou leteckou společností). Kontrola mého víza tentokrát proběhla bez problémů, a dokonce jsem i svá zavazadla našla velmi rychle. Byla jsem připravena začít nový život.

Dveře se přede mnou rozevřely. Připadala jsem si jako kouzelník poprvé přijíždějící do Bradavic, protože jsem před sebou tlačila vozík naložený mými věcmi. (Chyběla mi jen sova – zato jsem však měla plyšové prase.) A taky proto, že ten okamžik byl skrz naskrz magický. A pak jsem je uviděla. Velká skupina lidí s balonky a s transparentem nesoucím mé jméno. Všichni na mě začali mluvit, vítat mě, objímat mě a líbat na tváře (argentinský zvyk, brzy se o něm dočtete více). Byla jsem naprosto šťastná. Čekali tu na mě dvě z mých host rodin a členové mého host Rotary Klubu. Nasedli jsme do auta a vyjeli jsme k mému novému domovskému městu Luján.

Doma jsem se seznámila s posledním členem mé nové rodiny – se psem Pradou. Věděla jsem, že toto setkání bude důležité, protože nikdy nebudete právoplatným členem žádné rodiny, dokud vás do ní nepřijme její pes. Sestra Pradu polapila, zvedla ji do vzduchu a podala mamince. Ta ji pohladila a podala ji mě. Vzala jsem své nové štěně do náručí, a to mi olízlo nos. A od té doby jsme kamarádky.

Za chvíli přijela má druhá host rodina se členy Rotary. Bratr mi upekl parádní dort! Kus jsme ho snědli a spolu s ním i další sladkosti a dobroty. A poprvé jsem ochutnala maté. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. (Je to moooooooc silný, neuvěřitelně chutný zelený čaj.)

Sestra mi pomohla s vybalováním oblečení z kufru do skříně. Bylo o docela zábavné, protože jsem netušila, jak se jednotlivé kusy oblečení řeknou španělsky, a tak konverzace a domluv probíhala stylem: “Toto… tam… ano… děkuju!”

Po obědě jsem rodině předala malé dárečky, které jsem si pro ně přivezla z České republiky: knihu českých pohádek ve španělštině, jojo a bublifuky s Krtečkem, omalovánky, Hašlerky, JoJo gumové medvídky a kyselé rybičky, panenku v moravském kroji a brožurky o Kroměříži.

Odpoledne jsme se vypravili do centra města. Je úchvatné a zbožňuju ho. Můj výměnný rok bude úchvatný.

EN I found my seat in the huge plane. And I was waiting to see who'll be sitting next to me for the following 20 hours. I was very lucky – two seats next to me remained empty. (It was a big plane – four seats in the middle, an aisle from each side and three seats by the windows.) I was sitting somewhere in the middle of the plane. I was surprised how good the meal was. I really enjoyed it though I was tired and nervous. I decided to get some sleep and put on the head phones to listen to some lullaby. Lufthansa's music taste wasn't my cup of tea. I was quite disappointed and I went through the playlist three times before I finally found something acceptable. So I started falling asleep while listening to an old album by Bon Jovi. As soon as I closed my eyes I found out that my seat wasn't the best one. Yes, I had plenty space for my short legs and I stole another pillow from the seat next to me but... Right behind me was sitting a young lady with her baby. It was a cute girl. She could be one year old. And if she doesn't became an opera singer, her talent will be wasted. She cried all the night. ALL THE NIGHT. I thought I was going to be irritated in the morning but when I looked out of the window and I saw the South America, nothing could spoil my happiness. I decided to look as a human while meeting my new family for the first time so I prepared my make-up, mascara, and other how-not-to-look-like-a-zombie stuff. I started decorating myself. As soon as I applied eyeliner on my first eye, the pilot announced that we're expecting turbulences. We were flying over Uruguay so I blamed Veronika for this complication. I fastened my seat belt. And I applied the eyeliner on my second eye. Priorities.

We arrived to Buenos Aires on time (because it wasn't an Argentinian company). There were no problems with checking my visa this time and I even found my lougage quickly. I was ready to start my new life.

The door opened. I felt like a wizard arriving to Hogwards for the first time because I had my bags on a trolley. (Just an owl was missing – bud I had a teddy pig.) And because the moment was magical. And then I saw them. A large group of people with balloons and with  a banner with my name. Everyone started talking to me, welcoming me, hugging me, and kissing me on my cheeks (Argentinian costum, you'll read about this later). I was absolutely happy. Two of my host families and members of my Rotary Club had been waiting only for me. We got in a car and went to my new hometown Luján. 

At home I met the last member of my new family – our dog Prada. I knew that it was an important meeting because you can never be a true member of any family unless the dog accepts you. Sister caught  Prada, lifted her up and handed her to mom. Mom patted her and gave her to me. I hugged my new puppy, she licked my nose and we've been friends since that moment.

After a while arrived my second host family with members of Rotary. My brother baked me a wonderful cake! We ate the cake and other sweets and cookies and everything. And I tried mate for the very first time. I fell in love with it immediately. (It's a very very very strong incredibly wonderful green tea.)

Sister helped me to put all my clothes in my wardrobe. It was pretty funny because I didn't know the Spanish words for my pieces of clothes so I was like: "This... there... yes... thank you!"

After lunch I gave my new family small gifts which I brought from the Czech Republic: a book of Czech fairy tales in Spanish, yo–yos, bubble blowers, colouring books, Hašlerky, JoJo candies, doll in Moravian national costume, and tourist guides about Kroměříž.

In the afternoon we went to the city center. It's wonderful and I do love it. My exchange year is gonna be awesome.

Jsi výměnná studenka, Elis / You're an exchange student, Elis

Můj counselor / My counselor

Mí noví bratři / My new brothers

Mí milovaní Argentinci / My beloved Argentinians

Argentinsko-český dort / Argentinian-Czech cake

První host sestra, druhý host táta / First host sister, second host dad

Mí noví sourozenci a pes / My new siblings and dog

První maté / First mate

 Luján

Konečná stanice: Argentina / Final destination: Argentina

27. 8. 2016

CZ Konečně přišel můj dlouho očekávaný den – den odletu do Argentiny. S mottem: ‘Bude nás víc, nebudeme se bát letištních kontrol nic!’ má rodina ve dvou autech vyrazila směr vídeňské letiště. V rakouském hlavním městě jsme zjistili, že nás čeká další hra zvaná ‘Najdi si své letiště!’. Zdálo se, že celé město podléhá rekonstrukci (nebo zkáze) a že ani sami opraváři a architekti netuší, jak se dá  na letiště dostat. Všude vládl naprostý zmatek. Horda zoufalých lidí slepě sledovala smysl postrádající dopravní značení, které je v obrovských kruzích a smyčkách vedlo do středu města a zpátky na okraj, snad směrem k letišti. Pro posádku mého auta nebyla hra až tak vzrušující, protože jsme jen následovali dědu, který bojoval s GPS navigací křičící: “Jestli to tady někde jde, tak to otoč!”, protože byla stejně zmatená jako řidiči a neměla v sobě nainstalované nové mapy. Protože nic takového jako aktuální mapa neexistovalo. Dostat se na letiště nám trvalo o hodinu víc, než bylo v plánu, ale zvládli jsme to.

Nechali jsme auto na prvním letištním parkovišti, na které jsme natrefili, což se neukázalo být zrovna moudrým rozhodnutím. Areál letiště byl obrovský a museli jsme pěšky projít jeho velkou část. Ale nakonec jsme zdolali i tuto výzvu.

Technicky šlo o můj druhý let, ale zato to byl můj úplně první samostatný let, a tak jsem netušila, co mám dělat. Zeptala jsem se poblíž stojící asistentky a ta pokynula směrem k samoodbavovacím zařízením. Pustila jsem se do boje s jedním z nich. Pas se mi naskenovat povedlo, ale vízum mi ten stroj nechtěl přijmout. Zeptala jsem se té paní, co mám dělat. Poslala mě k další paní sedící za přepážkou.

Než jsem uposlechla její pokyny, rozhodla jsem se, že si nechám kufr zabalit do folie. Začala jsem hledat balicí místo. Po chvíli jsem ho zahlédla a spěchala jsem k němu. Sotva jsem však přistoupila k přepážce, objevila se na ní cedule hlásající ZAVŘENO. Optala jsem se člověka za teď již zavřenou přepážkou, kam mám jít se svým obřím, nezabaleným kufrem. Mávl rukou kamsi do dálky, směrem k opačnému konci enormně velké letištní budovy.

Zadařilo se a s úspěšně zabaleným kufrem jsem se vrátila k místu, kde mi měl být zkontrolován pas s vízem. Podala jsem svůj pas dámě za přepážkou. Vzala si ho ode mě a oskenovala ho jednou, oskenovala ho podruhé… Zvedla sluchátko telefonu a začala někam volat. Univerzální znamení pro Houstone, máme problém. Položila sluchátko a ještě třikrát se pokusila oskenovat můj pas. Poté ho podala dámě sedící u vedlejší přepážky. Ta vyzkoušela svůj skener. Najednou „má paní“ zmáčkla nějaké tlačítko a opět oskenovala můj pas. Usmála se a kývla na mě, jako že je vše ok. Pocítila jsem úlevu. Což byla chyba, protože v následujícím okamžiku se dáma přestala usmívat. Ba dalo by se říci, že se začala přímo mračit. Ukázala mi mé vízum.

„Jakou platnost má vaše vízum?“

„11 měsíců.“
„Kde to máte napsané?“
„V tom vízu?“
„Tady je napsáno 3 měsíce.“
„Ano, ale je tam také 11 měsíců.“
„To sice ano, ale co to znamená?“
„Ehm… Já nevím.“
„Dobře… od kdy je vaše vízum platné?“
„Ode dneška.“
„Kde je to napsáno?“
„Nevím.“
„Mohla byste mi to vízum přeložit?“
„Je mi líto, ale to nebude možné. Teprve jsem se začala učit španělsky.“

Dáma se na mě rozhořčeně podívala a znova uchopila sluchátko telefonu. Za chvíli přišla dáma, která mluvila španělsky. Bohužel však neovládala angličtinu, a tak byla komunikace krapet komplikovaná. Dámy spolu mluvily německy, tudíž jsem jim nerozuměla ani slovo. Po chvíli strávené nad mým vízem obě pokrčily rameny.

„Na kdy máte zabukovaný zpáteční let?“
„21. července.“
„Dobrá. Sem položte svůj kufr.“

Udělala jsem, jak mi bylo řečeno. Dáma si ani nevšimla, že můj kufr trpí nadváhou. Nebo jí to bylo jedno, protože šlo pouze o 0,5 kg. Těžko říct. Hlavní bylo, že jsem mohla pokračovat ve své cestě.

Odbavovací akce nás naprosto vyčerpala, a tak jsme se rozhodli, že si dáme kafe. Až pozdě jsme zjistili, že jde o nejdražší kávu ve střední Evropě. Neustále jsme kontrolovali odletovou tabuli. Jak čas kvapil, pustili jsme se do focení mých posledních předvýměnových snímků. Chtěli jsme, aby byly velmi originální, a tak jsem nejspíš jediný člověk, který kdy pózoval na rakouském letišti s plyšovým prasetem. Naposledy jsem se rozloučila se svou česko-indickou rodinou a začala má samostatná cesta.

Byla jsem dost nervózní, protože i mé palubní zavazadlo bylo poněkud obézní. A také jsem pár zakázaných věcí pašovala v tašce na notebook (což byl naprosto obyčejný batoh, do kterého jsem nacpala 10 kg rozličných věcí + notebook, abych tomu mohla říkat taška na notebook). Jedinou věcí, která mi byla zabavena, byl však naštěstí pouze deodorant.

Po několika následujících kontrolách, rentgenech a dalších legráckách jsem konečně usedla v prvním letadle.

Let probíhal klidně, bez jakýchkoli komplikací. Zhruba za hodinu jsme přistáli ve Frankfurtu. Věděla jsem, že mé následující letadlo má odletět z toho samého terminálu, a tak jsem očekávala pár minutovou procházku a tříhodinové sezení a čekání před bránou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že brány A (kam jsem dorazila) a C (odkud jsem měla odletět) jsou od sebe tak daleko, že budu muset cestovat vláčkem. I tuto nástrahu jsem zvládla, a dokonce jsem si vzpomněla, že mám zavolat mamince a říct jí, že žiju.

Po třech hodinách (a několika dalších rentgenech, kontrolách a prověrkách) jsem se konečně dostala na palubu letadla.

Konečná stanice: ARGENTINA

EN Finally came the expected day – day of my flight to Argentina. My family decided to scare everyone by our quantity: 7 people in two cars accompanied me to the airport in Vienna. In the city we'd discovered that another game was ahead of us. It was called ‘Let’s find the airport’. It seems like all the city is under reconstruction and even the creators and architects aren't sure how to get to the airport. It was a mess. Plenty of confused people were following improvised road signs leading them in huge circles to the city centre and back to the city border, hopefully somewhere near to the airport. For the crew of my car this game wasn't that interesting because we were the second ones and we were just following grandpa who was fighting the GPS miracle which shouted: "Turn around!" because it was confused as well and didn't have the new map downloaded because there was nothing like a new map. It took us one more hour than was expected to get to the airport but we made it.

We left our car at the first park lot that we found which didn't turn to be the best idea. The area of the airport is really huge and we had to go through a big part of it. But at the end we found the right building.

Technically it was my second flight, but my very first all alone flight so I was pretty nervous and I had no idea what to do. So I asked the assistant standing nearby and she pointed to some self-check machines. I started working with one of them. I scanned my passport successfully but it didn't want to accept my visa.

I asked that lady what to do. She told me to go to another lady over there.

Before I did so, I decided to have my suitcase wrapped. I started searching for the wrapping place. After few minutes I found it but as soon as I came the assistant closed his office. I asked him where to go. He pointed somewhere in the distance so I started searching for another wrapping office. It was on the other side of that enormously huge building.

Witch my suitcase wrapped I returned to the office where they should check my passport and visa. I handed my passport to the lady in the office. She scanned it once, she scanned it twice... And she picked up a phone and started calling someone. International sign for Houston, we have a problem. She ended the call and scanned my passport three more times. Then she handed it to the lady sitting next to her. She tried her scanner. Suddenly, "my lady" pushed some button and scanned it again. She smiled and nodded her head. I started to feel relieved. Which was a mistake because in the next moment the lady stopped smiling. She showed me my visa.

"For how long is your visa valid?

"For 11 months."

"Where is it written?"

"In the visa?"

"There's written 3 months."

"Yes, but there're 11 months as well."

"Yes, but what does it mean."

"Ehm... I don't know."

"Okay... since when is your visa valid?"

"Since today."

"Where is it written?"

"I don't know."

"Can you translate the visa for me?"

"I'm sorry, but I'm not able to do so. I've only started learning Spanish."

The lady gave me an angry look and picked the phone again. In few minutes came a lady who spoke Spanish. Sadly, she didn't speak English so the communication was quite complicated. The ladies spoke to each other in German so I didn't understand anything. After a while spent over my passport both of them shake their heads. 

"When is your flight back?"

"July 21."

"Okay. Put your suitcase here."

I did so. The lady didn't even notice that my suitcase was overweight. Or she didn't care because it was only 0,5 kg. Never mind. The result was that I could continue in my journey.

We all were exhausted so we decided to have a coffee. But it turned to be the most expensive coffee in the whole Europe. We kept checking the boards with flights and we decided to take my last pre-exchange photos. We want them to be very special so I'm probably the only person who has posed at the Austrian airport with teddy pig. Then I said my last goodbye to my Czech-Indian family and I started my all alone journey.

I was very nervous because my carry-on bag was overweight as well. And I had some prohibited stuff in my laptop bag (which was a normal backpack in which I had 10 kg of different things + my laptop so I could call that thing a laptop bag). Luckily, the only thing which I wasn't able to take on the board was my deodorant.

After few more controls and x-rays and stuff I finally got in the first plane.

The flight was calm, without any complications. We arrived to Frankfurt in an hour. I knew that my following flight was from the same terminal so I expected a few-meter long walk and sitting next to my gate and wait. It was a huge surprise for me when I discovered that the gates A (where I arrived) and C (from where I was about to fly) are so far from each other that I'd have to travel by a small train. But I made it and I even remembered to call my mother and tell her that I was alive.

In three hours (and other x-rays, controls, checks, whatever) I reach the board of my plane.

Final destination: ARGENTINA

Taková ta fotka, kterou musí mít každý výměnný student / Exchange students' must have photo

S host sestrou / With my host sister 

Já a Pan Prase / Mr. Pig and I 

Můj souputník / My companion

Nekvalitní fotka, ale ti nejkvalitnější lidé / Low quality people, high quality people

<3

Celá moje rodina / My whole family 

ALLONS-Y!