To Argentina & beyond!: Konečná stanice: Argentina / Final destination: Argentina

27. 8. 2016

CZ Konečně přišel můj dlouho očekávaný den – den odletu do Argentiny. S mottem: ‘Bude nás víc, nebudeme se bát letištních kontrol nic!’ má rodina ve dvou autech vyrazila směr vídeňské letiště. V rakouském hlavním městě jsme zjistili, že nás čeká další hra zvaná ‘Najdi si své letiště!’. Zdálo se, že celé město podléhá rekonstrukci (nebo zkáze) a že ani sami opraváři a architekti netuší, jak se dá na letiště dostat. Všude vládl naprostý zmatek. Horda zoufalých lidí slepě sledovala smysl postrádající dopravní značení, které je v obrovských kruzích a smyčkách vedlo do středu města a zpátky na okraj, snad směrem k letišti. Pro posádku mého auta nebyla hra až tak vzrušující, protože jsme jen následovali dědu, který bojoval s GPS navigací křičící: “Jestli to tady někde jde, tak to otoč!”, protože byla stejně zmatená jako řidiči a neměla v sobě nainstalované nové mapy. Protože nic takového jako aktuální mapa neexistovalo. Dostat se na letiště nám trvalo o hodinu víc, než bylo v plánu, ale zvládli jsme to.

Nechali jsme auto na prvním letištním parkovišti, na které jsme natrefili, což se neukázalo být zrovna moudrým rozhodnutím. Areál letiště byl obrovský a museli jsme pěšky projít jeho velkou část. Ale nakonec jsme zdolali i tuto výzvu.

Technicky šlo o můj druhý let, ale zato to byl můj úplně první samostatný let, a tak jsem netušila, co mám dělat. Zeptala jsem se poblíž stojící asistentky a ta pokynula směrem k samoodbavovacím zařízením. Pustila jsem se do boje s jedním z nich. Pas se mi naskenovat povedlo, ale vízum mi ten stroj nechtěl přijmout. Zeptala jsem se té paní, co mám dělat. Poslala mě k další paní sedící za přepážkou.

Než jsem uposlechla její pokyny, rozhodla jsem se, že si nechám kufr zabalit do folie. Začala jsem hledat balicí místo. Po chvíli jsem ho zahlédla a spěchala jsem k němu. Sotva jsem však přistoupila k přepážce, objevila se na ní cedule hlásající ZAVŘENO. Optala jsem se člověka za teď již zavřenou přepážkou, kam mám jít se svým obřím, nezabaleným kufrem. Mávl rukou kamsi do dálky, směrem k opačnému konci enormně velké letištní budovy.

Zadařilo se a s úspěšně zabaleným kufrem jsem se vrátila k místu, kde mi měl být zkontrolován pas s vízem. Podala jsem svůj pas dámě za přepážkou. Vzala si ho ode mě a oskenovala ho jednou, oskenovala ho podruhé… Zvedla sluchátko telefonu a začala někam volat. Univerzální znamení pro Houstone, máme problém. Položila sluchátko a ještě třikrát se pokusila oskenovat můj pas. Poté ho podala dámě sedící u vedlejší přepážky. Ta vyzkoušela svůj skener. Najednou „má paní“ zmáčkla nějaké tlačítko a opět oskenovala můj pas. Usmála se a kývla na mě, jako že je vše ok. Pocítila jsem úlevu. Což byla chyba, protože v následujícím okamžiku se dáma přestala usmívat. Ba dalo by se říci, že se začala přímo mračit. Ukázala mi mé vízum.

„Jakou platnost má vaše vízum?“

„11 měsíců.“
„Kde to máte napsané?“
„V tom vízu?“
„Tady je napsáno 3 měsíce.“
„Ano, ale je tam také 11 měsíců.“
„To sice ano, ale co to znamená?“
„Ehm… Já nevím.“
„Dobře… od kdy je vaše vízum platné?“
„Ode dneška.“
„Kde je to napsáno?“
„Nevím.“
„Mohla byste mi to vízum přeložit?“
„Je mi líto, ale to nebude možné. Teprve jsem se začala učit španělsky.“

Dáma se na mě rozhořčeně podívala a znova uchopila sluchátko telefonu. Za chvíli přišla dáma, která mluvila španělsky. Bohužel však neovládala angličtinu, a tak byla komunikace krapet komplikovaná. Dámy spolu mluvily německy, tudíž jsem jim nerozuměla ani slovo. Po chvíli strávené nad mým vízem obě pokrčily rameny.

„Na kdy máte zabukovaný zpáteční let?“
„21. července.“
„Dobrá. Sem položte svůj kufr.“

Udělala jsem, jak mi bylo řečeno. Dáma si ani nevšimla, že můj kufr trpí nadváhou. Nebo jí to bylo jedno, protože šlo pouze o 0,5 kg. Těžko říct. Hlavní bylo, že jsem mohla pokračovat ve své cestě.

Odbavovací akce nás naprosto vyčerpala, a tak jsme se rozhodli, že si dáme kafe. Až pozdě jsme zjistili, že jde o nejdražší kávu ve střední Evropě. Neustále jsme kontrolovali odletovou tabuli. Jak čas kvapil, pustili jsme se do focení mých posledních předvýměnových snímků. Chtěli jsme, aby byly velmi originální, a tak jsem nejspíš jediný člověk, který kdy pózoval na rakouském letišti s plyšovým prasetem. Naposledy jsem se rozloučila se svou česko-indickou rodinou a začala má samostatná cesta.

Byla jsem dost nervózní, protože i mé palubní zavazadlo bylo poněkud obézní. A také jsem pár zakázaných věcí pašovala v tašce na notebook (což byl naprosto obyčejný batoh, do kterého jsem nacpala 10 kg rozličných věcí + notebook, abych tomu mohla říkat taška na notebook). Jedinou věcí, která mi byla zabavena, byl však naštěstí pouze deodorant.

Po několika následujících kontrolách, rentgenech a dalších legráckách jsem konečně usedla v prvním letadle.

Let probíhal klidně, bez jakýchkoli komplikací. Zhruba za hodinu jsme přistáli ve Frankfurtu. Věděla jsem, že mé následující letadlo má odletět z toho samého terminálu, a tak jsem očekávala pár minutovou procházku a tříhodinové sezení a čekání před bránou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že brány A (kam jsem dorazila) a C (odkud jsem měla odletět) jsou od sebe tak daleko, že budu muset cestovat vláčkem. I tuto nástrahu jsem zvládla, a dokonce jsem si vzpomněla, že mám zavolat mamince a říct jí, že žiju.

Po třech hodinách (a několika dalších rentgenech, kontrolách a prověrkách) jsem se konečně dostala na palubu letadla.

Konečná stanice: ARGENTINA

EN Finally came the expected day – day of my flight to Argentina. My family decided to scare everyone by our quantity: 7 people in two cars accompanied me to the airport in Vienna. In the city we'd discovered that another game was ahead of us. It was called ‘Let’s find the airport’. It seems like all the city is under reconstruction and even the creators and architects aren't sure how to get to the airport. It was a mess. Plenty of confused people were following improvised road signs leading them in huge circles to the city centre and back to the city border, hopefully somewhere near to the airport. For the crew of my car this game wasn't that interesting because we were the second ones and we were just following grandpa who was fighting the GPS miracle which shouted: "Turn around!" because it was confused as well and didn't have the new map downloaded because there was nothing like a new map. It took us one more hour than was expected to get to the airport but we made it.

We left our car at the first park lot that we found which didn't turn to be the best idea. The area of the airport is really huge and we had to go through a big part of it. But at the end we found the right building.

Technically it was my second flight, but my very first all alone flight so I was pretty nervous and I had no idea what to do. So I asked the assistant standing nearby and she pointed to some self-check machines. I started working with one of them. I scanned my passport successfully but it didn't want to accept my visa.

I asked that lady what to do. She told me to go to another lady over there.

Before I did so, I decided to have my suitcase wrapped. I started searching for the wrapping place. After few minutes I found it but as soon as I came the assistant closed his office. I asked him where to go. He pointed somewhere in the distance so I started searching for another wrapping office. It was on the other side of that enormously huge building.

Witch my suitcase wrapped I returned to the office where they should check my passport and visa. I handed my passport to the lady in the office. She scanned it once, she scanned it twice... And she picked up a phone and started calling someone. International sign for Houston, we have a problem. She ended the call and scanned my passport three more times. Then she handed it to the lady sitting next to her. She tried her scanner. Suddenly, "my lady" pushed some button and scanned it again. She smiled and nodded her head. I started to feel relieved. Which was a mistake because in the next moment the lady stopped smiling. She showed me my visa.

"For how long is your visa valid?

"For 11 months."

"Where is it written?"

"In the visa?"

"There's written 3 months."

"Yes, but there're 11 months as well."

"Yes, but what does it mean."

"Ehm... I don't know."

"Okay... since when is your visa valid?"

"Since today."

"Where is it written?"

"I don't know."

"Can you translate the visa for me?"

"I'm sorry, but I'm not able to do so. I've only started learning Spanish."

The lady gave me an angry look and picked the phone again. In few minutes came a lady who spoke Spanish. Sadly, she didn't speak English so the communication was quite complicated. The ladies spoke to each other in German so I didn't understand anything. After a while spent over my passport both of them shake their heads.

"When is your flight back?"

"July 21."

"Okay. Put your suitcase here."

I did so. The lady didn't even notice that my suitcase was overweight. Or she didn't care because it was only 0,5 kg. Never mind. The result was that I could continue in my journey.

We all were exhausted so we decided to have a coffee. But it turned to be the most expensive coffee in the whole Europe. We kept checking the boards with flights and we decided to take my last pre-exchange photos. We want them to be very special so I'm probably the only person who has posed at the Austrian airport with teddy pig. Then I said my last goodbye to my Czech-Indian family and I started my all alone journey.

I was very nervous because my carry-on bag was overweight as well. And I had some prohibited stuff in my laptop bag (which was a normal backpack in which I had 10 kg of different things + my laptop so I could call that thing a laptop bag). Luckily, the only thing which I wasn't able to take on the board was my deodorant.

After few more controls and x-rays and stuff I finally got in the first plane.

The flight was calm, without any complications. We arrived to Frankfurt in an hour. I knew that my following flight was from the same terminal so I expected a few-meter long walk and sitting next to my gate and wait. It was a huge surprise for me when I discovered that the gates A (where I arrived) and C (from where I was about to fly) are so far from each other that I'd have to travel by a small train. But I made it and I even remembered to call my mother and tell her that I was alive.

In three hours (and other x-rays, controls, checks, whatever) I reach the board of my plane.

Final destination: ARGENTINA