To Argentina & beyond!: LEGEN počkej si DÁRNÍ Rotary meeting / LEGEN wait for it DARY Rotary meeting

9. - 10. 9. 2016

CZ V pátek odpoledne jsem se vypravila do kempu, který se jmenuje Campo de Mayo. Mí rodiče tam zavezli mě i Kaitlyn. Kaitlyn je druhá výměnná studentka, která tráví rok v Lujáně. Cesta trvala asi hodinu a my s Kaitlyn jsme si ji dost užily, protože jsem si konečně měly s kým popovídat anglicky.

Když jsme dorazili na místo určení, téměř všichni už tam byli. Byli jsme docela nervozní, protože jsme věděli, že se od nás očekává, že se staneme nejlepšími kamarády, Rotary rodinou a tak vůbec. Navzájem jsme se představili a já jsem s hrůzou zjistila, kolik lidí stalkuju přes všechny možné i nemožné sociální sítě.

Místo našeho pobytu se sice jmenovalo Campo, ale nešlo o žádný obyčejný kemp. Byl to vojenský objekt. Všudypřítomnost vojáků byla lehce znepokojující a stresující, ne uklidňující, jak by člověk očekával. Spali jsme v jedné velké místnosti, která byla rozdělena na tři části. V první spali rotariáni, ve druhé holky a ve třetí kluci.

Přemístili jsme se do jiné budovy, do jiné místnosti, která sloužila k slavnostním příležitostem. My jsme se ale moc slavnostně nechovali. Sedli jsme si na zem, vytvořili skoro-kruh a začali jsme hrát hru se jmény - první nešťastník řekne, jak se jmenuje a odkud je, další zoufalec se to pokusí zopakovat a přidá informace o sobě... Obvykle mám proti této hře jisté výhrady, protože se šíleně bojím, že si všechna ta jména popletu. Ale tady byli všichni tak v klidu a tak uvolnění, že jsme si to vlastně užili.

Dostali jsem Rotary trička a mikiny, což je super, protože všichni výměnní studenti trpí chronickým nedostatkem oblečení. Po večeři přišla dlouho očekávaná chvíle: začali jsme si vyměňovat odznáčky a vizitky. Moje sako teď vypadá mnohem lépe.

Bylo nám řečeno, že nás čeká přednáška o kulturním šoku. Trochu nás to otrávilo, protože jsme již všichni alespoň jednou takovou akcičku absolvovali (a hlavně jsme si už všichni tak trochu kulturní šok zažili). Ale argentinské pojetí tohoto problému nás nadchlo. Rotexáci si pro nás připravili na toto téma divadelní představení. Bylo to opravdu legrační, protože to bylo jak opravdové! Nemohli jsme se přestat smát.

Když jsme se vrátili do naší obrovské ložnice, začali jsem se bavit o všem, co nám zrovna přišlo na mysl. Byla to jedinečná příležitost poklábosit s někým anglicky. Konečně jsem mohla říct, co jsem chtěla, bez tápání a zoufalého hledání slov. Konečně jsem mohla vtipkovat... Jeden z kluků s sebou měl kytaru, a tak na ni hrál a zpívali jsme anglické i španělské písničky, Rotexáci se nás pokoušeli naučit, jak bychom měli tancovat jako Argentinci... Spousta lidí přinesla sladkosti, které jsou typické v jejich zemích. Já jsem upekla českou bábovku z argentinské mouky. Chutnala trošku jinak, ale podle mě byla dobrá. Zdá se, že zachutnala i ostatním, protože celá zmizela. Říkali, že chutná jako americký sladký chléb, ale že je lepší. A tak mou milou bábovku překřtili na "Better Bread" (Lepší chléb). Byla to úžasná noc a spát jsme šli až nad ránem.

Vzbudily nás kroky vojáků, kteří popocházeli po naší místnosti a brali si věci ze svých skříněk. Zvuk mého budíku mi najednou připadal celkem milý...

Myslím, že nastal čas povědět vám něco o čekání. V Argentině totiž na něco nebo na někoho pořád čekám. A teď jsem byla ujištěna, že to ostatní výměnní studenti vnímají stejně. Takže se mi to nezdá, jde o opravdovou věc. Vezměme si například dnešní den:

Bylo nám řečeno, že snídaně je v 8 hodin. V 8:10 jsme konečně opustili spací prostor (10 minut čekání). Poté jsme dalších 10 minut čekali, než nám byly naše pokrmy naservírovány. Program měl začít v 9 hodin. V 9:30 jsme ještě stále seděli v jídelně a Rotariáni popíjeli maté (30 minut čekání). Pak přednáška konečně začala. Byla o pravidlech a dalších nesmírně zajímavých věcech. Shrnu vám to: Tohle nedělej, nebo tě pošleme domů. Myslím, že je to celkem jednoznačné.

Po přednášce nám bylo řečeno, ať počkáme na oběd. Další čekání jsme už nemohli strpět, a tak jsme se pustili do hraní různých her: volejbalu, fotbalu... Po obědě si pro nás Rotexáci připravili další hry (skákání v pytli, tancování...), ale museli jsme si na ně 20 minut počkat. A tak jsme v mezičase rozpoutali sladko-kyselou, ulepenou jablkovou bitvu. (Jestli vládnete angličtinou, doporučuji vám přečíst si tuto větu v anglické verzi. Povedl se mi tam parádní, leč nepřeložitelný, lingvistický vtípek.)

Odpoledne přišla ta nejdůležitější událost: představení našich maličkostí prezidentovi našeho Rotary districtu. Naštěstí jsme měli říct jen svá jména a uvézt země, ze kterých pocházíme. A taky se nám konečně naskytla příležitost pořídit si takový ty repre výměnný fotky s vlajkama. A pak se stalo něco velmi, velmi emotivního. Prezident našeho districtu nám řekl, že má pro každého z nás dárek. Dostali jsme svá vlastní maté. Tak šťastné lidi, jako jsme v tom okamžiku byli my, abys pohledal. Bylo to velmi dojemné, protože nešlo jen tak o ledajaký dárek. Maté je symbol Argentiny a Argentinců. Každý Argentinec má své vlastní maté. A my ho teď máme taky.

Čekání v Argentině se vyplatí. A tak tu budu čekat dál. Protože to bude LEGEN počkej si DÁRNÍ!

EN On Friday, in the afternoon we went to a camp called Campo de Mayo. My parents gave ride to me and Kaitlyn. Kaitlyn is another exchange student spending this year in Luján. It took us an hour to get there and we had a good time because we could finally speak English to someone.

When we arrived almost everybody was there. We all were quite nervous because we knew that everyone expects us to become best friends and Rotary family and everything. We started introducing ourselves and I realized how many people I've been stalking via social media.

The place where we stayed was called Campo but it wasn't a random camp. It was a military object. The pesence of soldiers was quiete disturbing and stressing, not calming as you'd expect. We all slept in one huge room which was divided into three parts. In the first part stayed Rotarians, in the second one girls and in the last one boys.

We went to another building, to another room which was used for formal occasions. But we didn't act very formal. We sat down on the floor, made a circle and started playing a name game - the first person says his name and his home country, the next one repeats it and adds his name and country and so on. Normally, I don't like this game very much because I'm stressed of messing the names and stuff. But everyone was so calm and happy here that we all enjoyed it.

We got Rotary T-shirts and jumpers which is great because none of us has much clothes here. After dinner we finally had time to start exchanging our pins and name cards. My blazer looks pretty cool now.

We were told that we'd have a presentation about cultural shock. We all were quite annoyed because we all had already experienced at least one of these presentations (and all of us had been through the cultural shock a little). But the Argentinian way in dealing with this problem amused us. Rotex prepared a theatre play about cultural shock for us. It was so real and so funny! We all were laughing all the time.

When we returned to our big bedroom we started talking about everything that came to our minds. It was awesome to have the opportunity to speak English. I could finally express myself, I could make silly jokes...One guy brough a guitare so he played and we sang English and Spanish songs, Rotex tried to taught us how to dance like Argentinians... Many people brought sweets typical for their countries. I baked Czech bábovka from Argentinian flour. It tasted a little different, but I liked it. And others seemed to like it as well because it all disappeared. They said it tasted like American sweet bread, but it was better. So their renamed my bábovka to Better Bread. It was an awesome night and we went to beds really late.

The next day we were waken up by soldiers who were walking throught our room to get their things out of their lockers. Suddenly, I kinda liked the sound of my alarm clock...

I think that here comes the time to tell you about waiting. Because in Argentina, I'm always waiting for something or somene. And now I'd been reassured that all the exchange students feel the same way. The struggle is real. For example this day:

We were told that breakfast is at 8 o'clock. At 8:10 we finally left our bedroom (10 minutes of waiting). Then we waited for another 10 minutes to get our meals. Our programme should start at 9 o'clock. At 9:30 we were still sitting in the canteen and the Rotarians were drinking mate. (30 minutes of waiting). Then the presentation finally started. It was about rules and other boring stuff. Basical sum up: Don't do this, or you'll be sent home. I think it's quite clear.

After the presentation we were asked to wait for lunch. We couldn't stand another waiting so we started playing games: voleyball, football... After lunch Rotex prepared other games (jumping in bags, dancing...) for us, but we had to wait for it for 20 minutes. In the mean time we started an apple battle which was pretty... juicy.

In the afternoon came the most important event: presenting ourselves to the president of Rotary of our district. Luckily, we only said our names and home countries. And we finally got a chance to take that cool exchange photos with flags. And then something very very moving happend. The president of our district told us that he had a present for each of us. We all get our own mate. We all were so happy. It was very emotional because it wasn't just some random present. It was a symbol of Argentina and Argentinians. Every Argentinian has his mate. And so do we.

Waiting in Argentina is definitely worth it. So I'm gonna wait for it. Because it's gonna be LEGEND wait for it DARY!